Dnes večer je to právě 7 týdnů od chvíle, kdy jsme na Bílou sobotu při Velikonoční vigilii obnovovali své křestní sliby. A za pár okamžiků, v dnešní Svatodušní vigilii, bude také možnost obnovit své biřmovací závazky. Biřmování je jako druhá svátost dovršením křtu a nazývá se proto svátostí křesťanské dospělosti, ve které biřmovaný přijímá pečeť Ducha svatého. Duch Svatý se sice uděluje člověku už při křtu, ale to, co se tam u dítěte vkládá jako zárodek, by se právě mělo plně rozvinout po udělení svátosti biřmování. A tak bychom si mohli položit otázku, jak důležité je pro nás toto každoroční obnovování? Má nějaký význam nebo nám už zevšednělo? A dokázali bychom na sobě pozorovat nějaké účinky?
Nacházíme se na konci doby Velikonoční a napadá mě, že těmi možnými účinky, by mohlo být to, co každoročně slyšíme v liturgii popeleční středy, kdy na začátku postní doby začínáme přípravu na velikonoce. Tam z úst proroka Joela zaznela výzva k obrácení našeho srdce a celého života směrem k Bohu. A nejenom tam, ale i na a různých místech Starého i Nového zákona, můžeme mnohokrát slyšet to, co je vyjádřeno řeckým slovem metanoia, neboli změna smýšlení v kontextu pokání. A zitra, kdy budeme slavit Letnice – Slavnost Seslání Ducha Svatého, si budeme připomínat dar, který je pro naše obrácení asi tím darem nejzásadnějším. Ale uvědomujeme si tuto skutečnost? Dokáže právě tato milost opravdově a trvale obrátit naše životy? Nebo budeme jak ti učedníci v Efesu, kteří apoštolu Pavlovi tvrdí, že o žádném Duchu svatém vůbec neslyšeli, jak jsme četli ze Skutků apoštolů v liturgii tohoto pondělí?
A tak se pokusme ve spojitosti s tím, co jsme dnes slyšeli a s tím, co nám zaznívá v Bibli, objevit to, kým pro nás Duch svatý je, jak nás ovlivňuje a co pro náš život a naše obrácení se směrem k Bohu znamená.
Přesuňme se tedy imaginárně v čase o dva tisíce let nazpět a prožívejme, teď a tady, jako apoštolové těch 49 dní, které uběhly od okamžiku, kdy objevili nedělního rána prázdný hrob. V Bibli máme zaznamenán celý tento příběh, který je dovršen právě v den Letnic. Učedníci po kruté a potupné smrti Pána a Mistra na kříži, jsou plni strachu o svůj život. Stále se uzavírají ve večeřadle, i když Vzkříšený přichází a ukazuje se jim po celých 40 dní. Tváří v tvář Jemu sice apoštolové pociťují radost, ale nedokáží porozumět tomu, co s nimi bude dál. Viděli všechny zázraky, které Pán udělal, viděli jeho zatčení, jeho umučení a smrt, ale také i okamžiky po vzkříšení, kdy s ním rozmlouvali, jedli, pili a také viděli Jeho nanebevstoupení. Ale ani toto vše nezapříčinilo, aby pochopili k čemu byli povoláni. A tak stále, i v předvečer Letnic, jsou ve strachu ukryti v ústraní před židy a jakoby si mysleli, že jejich úkolem snad bude uchovávat památku na svého Mistra v rámci nějaké malé skupiny a takto žít skrytě mimo okolní svět.
Nepřipomíná nám to něco? Nejsme jim tak trochu podobní i my, křesťané 21. století? Jaké je naše očekávání pro život s Bohem? Nežijeme nějak tak skrytě před okolním světem? Nesnažíme si falešně namluvit, že to je to, co od nás Bůh očekává? Dokážeme v pokoře před svým Stvořitelem roztrhnout svá srdce, jako znamení nepatrnosti, ubohosti a dát Mu celý svůj život k dispozici? Jestli i učedníkům v předvečer Letnic se honily podobné myšlenky, to už se nedozvíme. Ale co s jistotou víme i dnes je, že Boží přísliby jsou neodvolatelné.
Bůh sesílá slíbeného Přímluvce, Utěšitele, Ducha pravdy, který působí radikální změnu všech. A tak skrze přijetí a působení Ducha, se v den Letnic rodí církev a vzniká jednota mezi všemi, kdo církev tvoří. A každý, kdo má srdce otevřené tomuto přijetí, je uveden do Pravdy a dokáže vyslovit větu: ”Ježíš je Pán.”, která mu jednou pro vždy změní život. Tou radikální změnou je totiž víra, naděje a láska, které vytvářejí a sjednocují každé společenství a odlišují nás od sobectví okolního světa.
A tak Duch Svatý razantní silou rozrazil zamčené dveře večeřadla a učedníci odvážně vycházejí ven hlásat radostnou zvěst všem národům, všemu tvorstvu, až na konec světa. Tuto větu bychom si měli velmi dobře zapamatovat. Neboť je stále tak aktuální. Duch je neustále činný. Stejně jako v prvotní církvi, tak i dnes působí tak, aby církev nezůstala statickou církví synagogy, tedy uzavřeným místem pro vyvolené, ale aby byla dynamickou univerzální církví. Protože v moderním světě, více než kdy jindy, má církev tendenci se opět jakoby vracet do večeřadla a uzavírat se před okolním světem, stejně jako to bylo v předvečer Letnic. Dnes, stejně jako tenkrát, vidíme okolní svět jako dravého vlka, který bez ustání doráží na Kristovo stádo. A v obraně stavíme ohrady a ploty a neuvědomujeme si, že tím odháníme i ty, kteří nekonečně žízní a touží po prameni Kristovy živé vody. Našim úkolem je přece být solí země a světlem světa. To znamená, nebýt vlažnými, bez chuti a ukrývat naši velikonoční naději před ostatními. Ale vždy, s Kristovým Duchem v srdci, vstupovat do kontaktu a diskuze s tímto světem, a zamýšlet se a reinterpretovat pravdy skrze jazyk Ducha, kterým není nic jiného než láska. Ano, církev 21. století, musí mít stejnou odvahu jako apoštolové a veřejně promlouvat tímto jazykem a konfrontovat své učení s tím, co přináší okolní svět. Tato konfrontace vždy bude pro ni znamenat riziko se nechat znesvětit a poskvrnit. Ale není jiné cesty, jak pravdivě hlásat evangelium. Abychom se dokázali právě tomuto riziku vyhnout, je pro každého v církvi důležité otevřít své srdce působení Ducha Pravdy a nechat se jim vyučit, aby prostřednictvím nás promlouval hlas, ve kterém je poznat, že skrze něj mluví a jedná Bůh. Pokud chceme pravdivě svědčit o Bohu, který je láskou a nekonečným milosrdenstvím, tak jedině naš nesobecký život plný lásky a milosrdenství k bližním, je tím vanutím Kristova Ducha, který v nás opravdově přebývá. Jeho hlas je jako zvuk polnice, který se mocně šíři a posiluje nás v boji se zlem. On nejen neomylně vede ke spáse, ale skrze působení v nás zvěstuje radostnou zvěst i těm, které nám Bůh posílá do cesty. To je ten úkol, ke kterému je každý z nás Kristem povolán a skrze Ducha svatého neúnavně obdarován schopnostmi a odvahou.
A tak v závěru Vám všem sestry a bratři i těm, kteří ať už z jakéhokoliv důvodu nepřijali nebo nemohli přijmout svátost biřmování přeji, abychom každý den v sobě obnovovali působení Kristova Ducha a abychom měli odvahu vycházet z večeřadla do tohoto světa stejně jako učedníci. Aby na nás bylo vždy poznat, že jsme ratolesti naroubované na kmen Kristova těla. Aby pečeť jeho Ducha dávala pravost našemu svědectví o tom, kdo je Bůh. Abychom dokázali každému dát odpověď na důvody naší naděje, kterou je vzkříšený Kristus. To si můžeme zvláště uvědomit za chvíli, při slavení eucharistie, kdy obětované dary se skrze Ducha svatého promění v tělo a krev Ježíše Krista, jehož přijetí nás právě sjednocuje v Duchu Svatém a spojuje s celou církví a uschopňuje vyslovit modlitbu: “Přijď Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň Své lásky”. Amen