“Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!‘. Tak končí dnešní úryvek z knihy proroka Amosa. Když jsem se připravoval na dnešní kázání, nedokázal jsem si nevzpomenout na to, co jsem slyšel minulou neděli z úst otce Petra Fialy v kostele sv. Josefa v České Vsi na Jesenicku, kde jsme byli s rodinou na dovolené. V jeho kázání zazněla synonyma ke slovu prorok, protože dnešní doba jako by už ani nerozuměla tomu, co to slovo znamená. Byla to slova, která jsem já a možná ani vy, nikdy v kostele neslyšeli zaznít. Prudič a rýpal, synonyma slova prorok, jsou slova, kterým každý z nás určitě velmi dobře rozumí a otec Petr se skrze ně snažil propojit prorocké poslání v dnešní době s tím, jak ho lidé vnímali v Ježíšově domovině. A dnešní liturgická čtení, která navazují na minulou neděli, spojují prorockou službu s vysláním učedníků. A právě na osobě proroka Amosa, který se necítí být prorokem ani prorockým učedníkem můžeme vidět, jak nelehký úkol to pro obyčejného člověka může být.
Amos i když nechce opustit svá stáda a sady smokvoní, tak odvážně přijímá to, čím ho Bůh pověřil. Bůh má rád odvahu a dává sílu těm, kdo řeknou své ano povolání být Jeho služebníkem. Pokusme se tedy vnímat slova proroka Amosa tak nějak osobně. Možná si uvědomíme, že stejné, nebo podobné pocity, jsme zažili nebo zažíváme ve svém nitru. Na jedné straně každý z nás, ve svém stavu, se snažíme žít poctivě svůj pozemský život. Máme své rodiny, blízké, své povolání a na prvním místě zaměřujeme svůj život tímto směrem, což je určitě správné. Ale život křesťana má i druhou stranu mince. Spojením s Kristem ve křtu jsme nesmazatelně dostali podíl na jeho kněžské, prorocké a královské službě. To Bůh si nás vyvolil ještě před stvořením světa a zahrnul rozličnými duchovními dary, jak jsme slyšeli ve druhém čtení z listu apoštola Pavla Efesanům. A naší odpovědí na tento nezasloužený dar musí být nejenom to, že můžeme, ale musíme, každý podle svých možností těchto darů ve své službě Bohu využít. Uvědomme si, že pro Amosa, je jeho poslání daleko náročnější, protože on jako starozákonní prorok, ještě nemá tu zkušenost, kterou máme my, kterým se Bůh v osobě Ježíše Krista v plnosti zjevil. A tak evangelista Marek zachycuje v misijním charakteru prvotní církve, co je tou cestou, tím směrem, kterým se máme vydat.
Život každého křesťana prochází stejnými fázemi, etapami jako život Ježíšových učedníků. Nejprve jsme od beznaděje lidského bytí povoláni k následování Krista. Následně rosteme a žijeme pozemský život v živém společenství s Kristem, ze kterého jsme stejně jako Jeho učedníci nakonec povoláni hlásat radostnou Boží zvěst. Základním předpokladem pro toto naše poslání, je Spasitelovo nařízení si sebou nic nebrat, které jsme slyšeli v úvodu evangelia. Je to radikální výzva k chudobě, která má ale obrazný význam a znamená zapomenout na sebe na své sobecké a pyšné Já, na vše co by pocházelo pouze z nás. Znamená to spolehnout se na Boha na Toho, který nás vším potřebným vybaví. Ano, často můžeme mít velké pokušení se domnívat že existují i naše lidské prostředky, které jsou vhodnější pro dosažení tohoto cíle, než ty které nám dává Bůh. To je velmi falešná představa, která zákonitě musí ztroskotat. Chudoba, o které mluví Ježíš, je vždy apelem na naši naprostou důvěru v Boha a v to, že všechno co máme je pouze Jeho darem. Tato chudoba dělá naši víru před druhými opravdovou. To proto, aby všichni kolem nás žasli nad skutky, které skrze nás Bůh koná a tak poznali, že jsme Kristovi. A ne, aby v pohoršení žasli, jaké strašné věci můžou dělat ti, od kterých se očekává pravý opak.
Bůh si vždy volí to, co je pošetilé, absurdní a slabé, aby právě na tom ukázal svou moc a slávu. Účinnost našeho hlásáni, je nepřímo úměrná právě účinnostem lidským prostředkům. Čím více se budeme snažit dát do toho sebe na úkor Božích prostředků, tím méně budeme úspěšní. Stejně jako apoštol Pavel, který je právě silný ve své slabosti, když vše co koná je podřízeno moudrosti kříže a ne lidské moudrosti.
Je potřeba si uvědomit, že to, co jsme slyšeli v evangeliu, je v církvi působící už dva tisíce let. První zmínky o tom, jak křesťané prudí okolní svět máme historicky zachyceny už ze druhého století v listu Diognetovi, kde se mimo jiné píše:” Křesťané žijí v řeckých i barbarských městech, tak jak to každému život přinesl, a v oblékání i jídle a v ostatních stránkách života se zcela řídí místními obyčeji. A přece se jejich život vyznačuje nápadnými rysy, které budí podiv a jsou podle obecného mínění neuvěřitelné: Bydlí sice ve svém, ale jako by byli hosty a nájemníky. Na všem se podílejí jako svobodní občané, a nechávají si všechno líbit jako přistěhovalci a cizinci. Každou cizinu mají za vlast, a každá vlast je jim cizinou. Jako všichni ostatní se žení a mají děti, ale novorozence neodhazují. Jejich stůl je připraven pro všechny, lože však nikoli. Jsou sice v těle, podle těla však nežijí. Pobývají sice na zemi, ale domovem jsou v nebi. Stanovené zákony zachovávají, a svým životem všechny zákony překonávají. Všechny lidi milují, a všichni je pronásledují. Lidé je neznají, a přesto je odsuzují; usmrcují je, a oni dostávají život. Jsou žebráci, a mnohé obdarovávají, ve všem mají nouzi, a přece mají všeho nadbytek”. Tolik z listu.
A tak si můžeme položit otázku, co by asi Pantaenus Alexandrijský, řecký filozof a křesťanský teolog konce druhého století, který je pravděpodobným autorem onoho listu, dnes napsal Diognétovi? Jaké svědectví by mu poskytly naše životy. Dokázal by uvidět stejnou odvahu, jakou měli křesťané v době velkého pronásledování římskou mocí? Jaké je vlastně církev 21. století? Má stále misijní charakter, jak je zachyceno v dnešním evangeliu?
Když se rozhlédneme po naších dvou farnostech, můžeme uvidět spoustu odvahy, se kterou obyčejní lidé hlásají radostnou zvěst o spáse. Jejich životy jsou podobné tomu, co mohl číst Diognét. Namátkou můžu vzpomenou na našeho novokněze Josefa, na maminku malé Terezky, která se neměla narodit a na ostatní rodiče, kteří přišli o své potomky, ale ne o víru, na všechny lidi, kteří ve svých pozemských trápeních ukazují okolnímu světu, jak i přesto všechno co je lidskýma silami neunesitelné, tak nám dávají poznat, jak je jejich život plný Boží lásky a naděje, skrze které můžeme my ostatní cítit vůni nebeského království. Tou samou odvahou Duch inspiruje i papeže Františka, který se v církvi snaží vrátit její misijní charakter v synodálním procesu, který v katolické církvi v současnosti prožíváme.
A tak Vám v závěru sestry a bratři přeji abychom měli stejnou důvěru v Boha jako prorok Amos a ti, kteří kolem nás svými životy prorokují o tom, kdo Bůh opravdu je. Přeji všem i sobě odvážně vycházet jako Amos od svého stáda a ze svých sadů, aby se Kristus mohl skrze naše životy dotknout bolestí a slz tohoto tohoto světa. Mějme na paměti, že Ježíš nás neponechává samotné pro tento úkol. Za chvíli v Eucharistii budeme posilněni živou Kristovou přítomností, která je tak důležitá nejenom pro ty kdo zvěstují, ale i pro ty, kdo přijímají evangelium. Amen