Počínaje dnešním dnem a až do soboty příštího týdne, nám církev v liturgii férie předkládá 13. kapitolu z Matoušova evangelia, která je nazývána “Ježíšova Řeč na břehu moře” nebo také “Řeč v podobenstvích”. Ocitáme se tak uprostřed Ježíšova veřejného působení a to v okamžiku, kdy už došlo i na vyslání učedníků a jejich návratu jak to zaznamenal evangelista Marek evangeliu neděle tohoto týdne.
Apoštolové se shromažďují u Ježíše a sdílejí svou zkušenost z misie. Nemáme sice zaznamenáno co učedníci prožívali, ale muselo to být pro ně náročné, protože i Ježíš je sám vybídl, aby odešli někam na opuštěné místo a trochu si odpočinuli. A podle biblistů se celá 13. kapitola zdá být Ježíšovou reakcí na zkušenost, kterou Jeho působení a spolupůsobení vyslaných misionářů ve společnosti vyvolávalo.
Ježíš je obklopen hrstkou učedníků a také velkými zástupy, které nechápou. Uslyšíme, že senzacechtivý zájem zástupů není totéž, jako porozumění Ježíšovým slovům a stejně jako učedníci můžeme cítit, že odezva na působení Ježíše je zdánlivě nedostatečná. A tak Boží syn, aby rozptýlil tyto pochyby, vypravuje podobenství o rozsévači. Chce dodat jistotu nejenom učedníkům, ale i všem budoucím misionářům, kteří se vydávají hlásat radostnou zvěst o tom, že co bylo Bohem zaseto “do tohoto světa”, se naplní a nedojde zmaru. A aby je v té jistotě utvrdil, odpovídá jim i na otázku, kterou Mu museli učedníci následně položit. Je to otázku, kterou si i my často pokládáme, když vidíme, že dobro jakoby nedokáže působit na svět kolem nás. Tou otázkou je jednoduché slovo. Proč? Proč tedy cesta do Božího království je lemována řadou neúspěchů? Proč není tímto světem radostně přijímáno a proč se v něm zdánlivě nedokáže trvale udržet? A to i přesto, že ta setba, to zrno naděje ve věčný život u Boha, je přece tak úžasná? Ježíšova plná odpověď nám sice zazní v evangeliu až zítra, ale jeden fragment jsme slyšeli v poslední větě už dnes.
Jistě se Vám sestry a bratři někdy přihodilo, že když jste s někým vedli rozhovor, tak reakce toho druhého byla taková, že jakoby nechápal nebo nechtěl rozumět tomu, co mu říkáte. Asi podobné pocity musel ve své době zažívat i Ježíš a jeho učedníci. Proto v závěru dnešního úryvku zazní věta, “Kdo má uši, slyš!”. To ale nemá nic společného se sluchem, ale spíše s ochotou naslouchat a dokázat nejenom slyšet, ale i pochopit, co nám Bůh sděluje a k čemu nás povolal. Prvním člověkem, který nechtěl rozumět tomu, co Bůh říká, byl Adam. Ten svou hluchotou uvrhl celé lidstvo do područí věčné smrti. A stejně jako Adam, tak i my se svobodnou vůlí, která dělá člověka člověkem, často trpíme hluchotou pýchy a nedokážeme svá srdce přetvořit v dobrou půdu. Nechceme slyšet Pravdu a chceme, aby se pravdou stalo to, po čem sobecky toužíme. Adam s Evou se snažili svou odpovědnost svést na hada, tedy na toho zlého, kterému jakoby nevědomě podlehli. Ale to je jenom prázdná výmluvu, kterou si my lidé, tak často omlouváme své hříchy. Jednou jsem na ruličce tady na chodbě před Vaší kaplí četl citát sv. Vicence: “Ďábel může syčet, působit hluk, lomoz, ale nemůže nám uškodit, když sami nechceme.” To je to pravé poselství celé 13. kapitoly Matoušova evangelia a varování, že ďáblu stačí stát jenom opodál a vyvolávat v nás hluk a zmatek a potom my lidé, kteří neslyšíme nebo nechceme slyšet Krista, si častokrát v konání zla dobře vystačíme sami i bez něho.
Ježíš nás stejně jako apoštoly vyzývá k odvaze říci ďáblu NE a nenechat se nikdy připravit o zrno božího milosrdenství, které nám Bůh neustále rozsévá, po celou naši pozemskou cestu. Apoštol Pavel v listu Římanům se ptá: ”Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?” A Matouš nám odpovídá: “Nikdo! Jenom vy sami! Máte tu svobodu se se rozhodnout, zda dovolit tomu zlému udělat se svého srdce pustinu a poušť nebo skrze Krista ho přetvořit v roli úrodnou, které přináší užitek. Kdo má uši, slyš!” Amen.