Dnešní úryvek z 15. kapitoly Matoušova evangelia nás přivádí k otázce, kterou si dnes asi každý křesťan bez rozdílu konfese pokládá. Jaký zaujmout postoj k těm, kteří nejsou křtem naroubováni na kmen Kristova těla a co aktuálního nám pro tento úkol dnes v liturgii zaznělo?
V evangeliu slyšíme, že Ježíš opouští izraelské území a odchází do tyrského a sidonského kraje k pohanům. Je to podobné tomu, co my křesťané prožíváme tady a dnes. S tím rozdílem, že nemusíme nikam daleko odcházet. Posvátný svět končí častokrát za vratama kostela nebo dveřmi našich domovů, tam, kde u mnohých nepřítomnost Boha jenom prohlubuje bolesti a strasti z nesnesitelné těžkosti jejich lidského bytí. A právě zde je ta spojnice s dnešní liturgii. Jsme schopni také udělat něco zázračného pro ně, stejně jako Ježíš pro kananejskou ženu? Aby se slovy proroka Jeremiáše proměnil nářek v radost a aby se vlila útěchu a radost do jejich smutku? A tak, jako odpověď, si můžeme teď vyslechnout Ježíšův monolog, který možná nikdy nezazněl, ale klidně by mohl dnes ke každému z nás zaznít:
“Jak to, že nerozumíte a nechcete slyšet křik těch ubohých, odlišných a vyloučených? Nejste kolikrát jako ti mí učedníci, kteří brání tomu, abych mohl odpovědět těm, kdo hlasitě volají? Já přece slyším každého, kdo s pokorou prosí. Nic si nenárokuji! Nejsem zákoník nebo farizej, nejsem obchodník nebo hokynář s vírou, ale snažím se, aby v každém rostlo to, co je mým Otcem zaseto do jejich srdcí. Navazuji bez rozdílu a omezení s každým z nich vztah, aby ve svobodě mohla vyrůst jejich víra. Aby dokázali naleznout odpověď na dar naděje nekonečné Lásky, který jim můj Otec nezaslouženě dává. Pak už jen záleží na nich. Nemusí proto být žádným velkým teologem, stejně jako ona kananejská žena. Ona si přece v pokoře také nic nenárokuje, jenom spoléhá na milosrdenství mého Otce. A já bez výjimky pozvednu každého takového, ze země, kde psi paběrkují na falešných jistotách toho světa a pozvu je ke svému stolu života věčného. To je ta pravá cesta i pro Vás, kteří jste moje ratolesti. Snažte se přivést k mému stolu i ty, kteří se cítí být více psíky, než božími dětmi. Kolikrát svým mlčením Vám dávám prostor a čas, aby jste mohli sami konat. Nemusíte mít ode Mě recept na všechny bolesti světa. Těch je přece nekonečně. Ale tou jedinou ingrediencí, lékem, který vždy ordinujte, je přece Láska, kterou Vás miluje můj Otec. Tu dávejte těm, kdo věří, že jenom Bůh může každého z nich uzdravit a zachránit. Není nic víc potřeba, jak jste dnes mohli slyšet”. Amen