Když bychom se ocitli 10.října 1982 ve Vatikánu na svatopetrském náměstí, tak by nás asi překvapila jedna nepatrnost. Mezi spoustami lidi přítomných na náměstí byl člověk, který se svým vzhledem odlišoval od ostatních. Byl to František Gajowniczek, který oblečen do vězeňského mundúru stojí se svou rodinou pod balkónem, ze kterého papež Jan Pavle II. kanonizoval polského římskokatolického kněze Maxmiliána Maria Kolbe, jehož mučednickou smrt dnes v liturgii slavíme. Jeho čin, kterým dal svůj život v koncetračním táboře Auschwitz-Birkenau jako výkupné za život otce rodiny, je myslím všem dostatečně znám. Kdo tedy byl tento kněz a jaké poselství nám zanechal pro dnešní dobu?
Narodil se do chudé polské rodiny na území, které bylo součástí carského Ruska. Už od mladí mladý Rajmund, takové bylo jeho civilní jméno, projevoval neobvyklé nadání. Rodina byla chudá a i když chtěl chtěl studovat na kněze, stejně jako jeho bratr František, z finančních důvodů to nebylo možné. Ale díky pomoci okolí nakonec oba bratři tajně odcházejí do Lvova v Rakousku-Uhersku, kde minorité otevírají chlapecké gymnázium. Rajmund i když myslel vážně své kněžství, tak jej lákalo vědecké studium v oboru exaktních věd. Jeho cestu ke kněžství, ale nakonec obrátili rodiče, kteří se rozhodli také vstoupit do řeholního společenství. To rozhodlo a Rajmund požádal o vstup do řádu sv. Františka.
Přijímá řeholní jméno Maxmilián a v roce 1911 skládá své 1. řeholní sliby a odjíždí studovat do Říma. Po vypuknutí 1. světové války jeho otec odchází do legií za osvobození Polska a také starší bratr opouští řeholi a stává se legionářem. Otec v boji za svobodu umírá a bratr František je těžce raněn. Maxmilián jde ale jinou cestou, i když také toužil bojovat za svobodu Polska. Tuší, že po osvobození Polska bude vlast potřebovat mladé a vzdělané kněze a tomuto úkolu podřizuje vše. V roce 1914 skládá Maxmilián věčné sliby a přidává ke svému řeholnímu jménu jméno Maria. 1915 získal na Gregoriánské univerzitě doktorát z filozofie a pak pokračuje teologickými studiemi. Jeho spiritualita je velmi ovlivněna karmelitkou Terezii od Dítěte Ježíše. V dalším životě v sobě rozvíjel nejen zbožnost, ale i zvláštní úctu k Neposkvrněné bohorodičce panně Marii. V roce 1917 zakládá sdružení nazvané Rytířstvo Neposkvrněné a v roce 1927 iniciuje vznik kláštera minoritů Nepokalanov, kde se pěstovala mezi řeholníky Mariánská úcta. Úspěšná byla také jeho misijní činnost v Japonsku v letech 1930 – 1936.
Po vypuknutí II. světové války a porážce Polska je sice se spolubratry uvězněn a pak následně propuštěn, ale po roce je opět zatčen a poslán do koncentračního tábora, kde nabídl svůj život výměnou za život náhodně vybraného spoluvězně k trestu smrti hladem. Do “bunkru smrti” chodil tlumočit jeden z polských vězňů, který uchoval svědectví o posledních chvílích otce Kolbeho. Ten uvádí: “když dozorci přišli na kontrolu a otevřeli celu, nešťastníci plakali a prosili o jídlo a vodu. Nedostali však nikdy nic. Když měl některý vězeň ještě trochu sil a přišel až ke dveřím, esesáci ho zmlátili, nebo zastřelili. Otec Kolbe se o nic neprosil, ani si na nic nestěžoval. Dodával ostatním odvahu a jakoby změnil bunkr smrti na chrám, denně tam byly slyšet hlasité modlitby, růžence a zpěvy. Jelikož umírání trvalo příliš dlouho po 14 dnech byl usmrcen injekcí kyseliny fenolové.” Tolik krátce o tom, kdo byl tento muž.
Ale co odpovědět na to, jaké poselství nám zanechal pro dnešní moderní dobu? Otec Kolbe nemusel nabídnout svůj život za jiného, mohl zůstat stát někde vzadu v tichu a doufat, že to peklo koncentračního tábora může přežít. Tak by se asi zachovala většina lidí, protože uchování si svého života je jedním z nejsilnějších lidských pudů. Ale ne tak pro otce Kolbeho. Ten jako by slyšel Ježišovo slova “Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?”
Máme díky Bohu velké štěstí, na rozdíl od otce Kolbeho, generace našich předků nebo např. od lidí žijících dnes na Ukrajině, v Izraeli nebo jiných neklidných částech světa, že v boji proti zlu nemusíme nasazovat doslova své vlastní životy. Ale i když nejsme konfrontováni s naléhavou hrozbou své smrti, uvědomme si, že ji stejně nikdo dřív nebo později neunikne. Naše sobectví a lpění na tomto světě nás nezachrání, ale vede před Bohem do záhuby věčné smrti. Každý život inspirovaný sobectvím, je už dopředu mrtvý, navždy ztracený. Naleznou život, znamená milovat až do té míry, že daruji svůj život pro toho, který mě miloval a vykoupil na Golgotě. Darovat svůj život Kristu, neznamená nic jiného, než darovat ho druhým. Zadarmo jsme ho dostali a zadarmo jej taky dávejme těm, kdo ještě nemají sílu ho pro Krista ztratit. Jen skrze tuto naši oběť může Bůh působit ve světě a přinášet do něj Svou lásku a milosrdenství. To je tím poselstvím o hledání smyslu a naplnění života. To je ten odkaz sv. Maxmilián Maria Kolbe pro dnešní svět. Amen