Na dnešní den nám připadá památka svatého papeže Pia X. Jako papež (od roku 1903) vyhlásil reformu církevní hudby, breviáře a misálu, církevního práva a římské kurie; zreformoval vyučování katechismu; stanovil předpisy pro první svaté přijímání; vybízel k častému přijímání svátostí a k aktivní účasti na slavení liturgie. Jeho programovým heslem bylo: Všechno obnovit v Kristu. Zemřel 20. VIII. 1914, krátce po vypuknutí světové války, které se marně snažil zabránit. Za svatého byl prohlášen v roce 1954.
Jeho působení na papežském stolci je ale také provázeno tvrdou reakcí na modernismus. Někdy oprávněnou, mnohdy nešťastnou a nemístnou. Modernismus je v teologii myšlenkový proud přelomu 19. a 20. století, který se pokusil spojit historické křesťanství s moderní vědou a filosofií. Modernismus přišel s aplikací historicko-kritické metody v biblické exegezi a dějinách dogmatu. Dogmatické pravdy nejsou podle modernistů věčné, nýbrž dobově a společensky podmíněné. Takové pojetí teologie, ale tenkrát vyvolalo a i dnes vyvolává v církvi pnutí mezi modernisty a tradicionalisty. Je to vidět i na pontifikátu současného papeže Františka, který se snaží 60 let po ukončení II. vatikánského koncilu naplnit vizi církve, která bude vnímána skrze synodální reformu jako putující Boží lid, a bude se znovu ujímat svého hlavního poslání. Tím je hlásat evangelium a přinášet spásu lidem své doby, s sdílet s nimi „jejich úzkosti a smutek, radost i naději“.
Toto všechno a mnohé další, jsem si velmi intenzivně uvědomoval celý minulý týden, kdy se v naší farnosti na AG konalo celostátní setkání animátorů. Těch 300 nadšených mladých lidí z celé republiky mě, a doufám, že i Vás, naplnilo radostí z toho, jak živá a dynamická naše církev může být. Bylo nesmírně obohacují mít možnost nejenom vidět každý den plný kostel, ale i slyšet promluvy otců biskupů z různých diecézí naší země. Ta atmosféra určitě dokázala naplňovat přítomné optimismem v budoucnost církve.
Ale týden této slavnosti rychle uplynul a je tu opět realita všedních dnů. A dnešní liturgická čtení jako by nám znovu kladla otázku po tom, jaká má být vlastně církev 21. století a pastýři, kteří ji vedou.
Stav opravdu není tak optimistický, jak se nám mohl minulý týden zdát. Vidíme kolem sebe dramatický úbytek povolání k zasvěcenému životu. Vidíme jak naše kostely se čím dále více vyprazďnují a počty věřících hlásící se k církvi rapidně klesají. At si to chceme připustit nebo ne, většinová společnost a církev se míjejí. Kde je tedy problém? Proč se optimistická očekávání, které přinesly reformy II. vatikánského koncilu nenaplnily? Jsou za tím důsledky vytvoření konzumní společnosti v západních zemích, která se po rozpadu východního komunistického bloku přenesla i do naší země? Nebo je to i tím, že je ve společnosti hlásána naprostá svoboda v podobě úplné vyvázanosti jedince od tradice, společenských institucí, rodinných vztahů a etických systémů?
Ano, všechny tyto a jiné společenské změny akcelerují sekularizaci v našem geoprostoru. Ale pokud hledáme pravdivou odpověď, tak si musíme položit otázku, jestli i církev dokáže jasně a srozumitelně reagovat na měnící se dobu? Církev, která strnule vidí svět očima doby pozemského života Ježíše, je církví spící, která zapomněla, že je tělem Toho, kdo je nejvyšší Láska a nekonečné milosrdenství. Křesťanství není statická, tedy (neměnná) ideologie. Je nevyčerpatelným zdrojem Boží moudrosti, kterou je ale nutné pro každou dobu znovu aktualizovat, tzn. “vykládat lépe a neustále rozlišovat, co je pro spásu podstatné a co je pro tento cíl druhotné” jak nedávno napsal papež František ve své odpovědí pěti konzervativním kardinálům na otázku, zda je Boží zjevení neměnné a vždy závazné. Ano, sto let po úmrtí svatého papeže Pia X., je otázka modernismu v církvi stále živá. Na Petrově stolci je papež, který se ji snaží opět vyřešit. Všem v církvi, ať už jsou modernisté nebo tracionalistém, je jasné, že za dva tisíce let se společnost dramaticky proměnila. Zásadním způsobem se změnilo ve společnosti chápání pojmů svoboda, svědomí, rodina, vztah k sexuálním menšinám, k rozvedeným, k lidské sexualitě a mohl bych dále pokračovat ve výčtu rozdílů. Jak tedy najít v Božím zjevení věčnou pravdu a interpretovat Ji člověku 21. století?
Je to velký úkol pro církev, aby dokázala najít způsob jak získat dělníky pro vinici Boží. Získat ty, kteří slovy dnešního evangelia stojí nečinně na trhu a čekají až je někdo osloví a dotkne se jejich úzkosti a smutku, který dnešní doba častokrát přináší. A skrze Krista jim dát naději a radost ze spásy, kterou Bůh lidem nabízí. Je to úkol nejenom pro papeže, biskupy, kněze a teology. To jaké pastýře v nás bude vidět okolní svět, opravdu záleží i na každém z nás. Amen