Dnešní středu 21. týdne mezidobí nám překrývá svátek sv. Augustina biskupa a učitele církve vrcholné latinské patristiky. Zemřel během obléhání Hippa Regia Vandaly na konci srpna 430. Jeho mládí bylo bouřlivé, žil nevázaným životem, měl nemanželského syna. Jeho matka sv. Monika, jejíž svátek jsme slavili včera, po celých 33 let čekala na ten okamžik, kdy se srdce jejího syna dotkne Bůh. To se stalo roky 387, kdy byl Augustin od biskupa Ambrože pokřtěn a rozhodl se pro službu Bohu. Byl zvolen biskupem v Hippo v severní Africe, 34 let spravoval svoji diecézi a zveleboval ji četnými kázáními a spisy, kterými současně bojoval proti soudobým bludům a objasňoval víru.
Tolik jen krátce z života dnešního světce. To, čeho bych se ale chtěl dotknout, je důležitá část jeho rozsáhlého teologického díla. Tím je jeho pojetí zla, které chápe jako nedostatek dobra. Podle Bible Bůh stvořil člověka k svému obrazu a Augustin tvrdí, že lidé jako takto stvořeni jsou dobří a tato dobrota je lidskou přirozeností. Proto všechno dobré, co činíme vychází z Boha. Proč tedy ale zlo reálně ve světě existuje? Kde se vzalo? To jsou otázky, která zaměstnávájí lidskou mysl od nepaměti.
Již třetí den nám ve ferii církev předkládá Ježíšovu tvrdou řeč vůči elitám tehdejšího Izraele. To “běda Vám” není adresováno pouze učitelům Zákona a farizeům, ale všem, kdo chtějí pod maskou dobra, páchat zlo. Podle učení sv. Augustina se odvrácením od Boha stáváme neschopni učinit něco dobrého. Odklon od Boha nastane tehdy, když na jeho místo postavíme své Já. Tak se do světa dostalo zlo. Bůh zlo nestvořil, to my svým sobectvím ho v tomto světě zhmotňuje. Bible nám předkládá to, jakým způsobem byla naše lidská přirozenost poškozena dědičným hříchem skrze Adama. Proto jsme po po Adamově pádu tak náchylní ke konání zla a ovládat svou vůlí přirozenost, dědičným hříchem poškozenou, je bez Boží milosti nemožné. Přijetí Boží milosti znamená uvědomit si svou svou hříšnost před Bohem, která nás slovy apoštola Pavla nutí “nedělat dobro které chci, nýbrž zlo které nechci”. Proto je podle Augustina celý náš lidský život právě bojem proti zlu, bojem proti tomu, co v lidské duši udělal dědičný hřích. Ale jak správně pochopit účinky dědičného hříchu na člověka?
Ve dvacátém století se o to pokusil Carl Gustav Jung, zakladatel analytické psychologie, který do antropologie zanesl fenomén lidského vědomí a nevědomí. Navazuje na Augustinovo pojetí dobra a zla a snaží se ho konfrontovat s poznatky moderní psychologie. Nazývá dědičný hřích, onu špatnost, která je na duši vidět, stínem. Stín je právě ta oblast nevědomí, jehož obsahy jsou dobré a špatné. Je tam obsaženo všechno to, co naše vědomí jako morálně špatné zavrhlo, kam je vytěsnilo lidské já, po konfrontaci s morálkou společnosti.
Každý z nás je přece zatížen a ovládán tím, co prožil ve svém životě, hlavně v dětství. Proto je pro zdravý vývoj jedince tak důležitá rodina. To, kdo je náš otec, matka, prarodiče, a všechny ostatní autority, které formují náš život. Proto, pokud chceme pochopit lidské jednání, musíme se pravdivě podívat na to, co život lidského jedince formovalo. Byla to láska, spravedlnost, úcta, odpovědnost, a přiměřená přísnost nebo pravý opak, pouhý stín toho všeho? Každý z nás si nese svůj stín ve svém životě a člověk kolikrát nechce vidět vlastní chyby. Ale kdo dokáže pohlédnout do zrcadla své vlastní duše, může spatřit skutečně sám sebe a ne jen masku, kterou ukazujeme světu a sobě, abychom byli sami sobě snesitelnější. Ale unést sám sebe ve své skutečnosti, je možné jenom skrze Boží milost a skrze kříž naše Spasitele. To je ta cesta, o které mluví Boží Syn: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne”.
Farizeové a Zákoníci mají vědění a znalosti kdo je Bůh, ale Bohu neslouží. Jsou ovládání pýchou ve svou jedinečnost a vyjímečnost. Takové je jednání každého, kdo není pravdivý, když jeho řeč a skutky jsou v nesouladu. I dnešní svět jakoby přijal tuto vizi. Jako by nikomu nezáleželo na tom, co je pravda. Důležitý je jen obílený venek. Dnešní společnost propadá pasivitě a nečinnosti a nezájmem o to, co je uvnitř, co není vidět na první pohled. Svět chce být klamán. Raději si umýváme ruce podobně jako Pilát a nekonáme dobro, které máme konat. A to ze strachu o sebe, o své postavení o své dobré jméno a jen potvrzujeme, že zlo je opravdu nedostatkem dobra. Mějme na paměti, že našeho Spasitele, až se s ním tváří v tvář setkáme v den poslední, nebude zajímat nic jiného, jen to, kolik dobra jsme mohli udělat a neudělali.
A tak závěrem Vám sestry a bratři a i sám sobě přeji, bojujme s tím, čím se nás naše nevědomí a naše tělesnost snaží ovládat. Každý den s neutuchajícím zápalem bojujme s ďáblem o svou duši. Není snadné vyhrát tento zápas nad svým stínem, nad sebou samým. Možná se nám to ani kolikrát nepovede. Ale každý, kdo si připustí svou slabost, ubohost a hříšnost, tak dostává Boží milost, která skrze Krista nakonec dokáže tuto bitvu na život a smrt vyhrát. Nebojme se, je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Amen