Již celý týden nám v liturgii všedních dní církev předkládá úryvky z I. epištoly apoštola Pavla Korintským. Pavel přichází do města, kde tradice řeckého a římského světa klade velký důraz na rétoriku. Lidé tam obdivovali nadané řečníky a stávali se jejich ctiteli. Tito řečníci byli takovými celebritami, stejně jako např. dnešní herci a dokázali ovlivňovat velkou měrou chování společnosti. A to i velmi negativně. A do takovéhoto prostředí přichází Pavel se svou teologii. Je veden Duchem svatým a snaží se budovat křesťanské společenství. Ale jak jsme mohli dneska číst v prvním čtení, je korintské církevní společenství ohrožené duchovní nedospělostí. To slovo nedospělost bychom si ale mohli nahradit příhodnějším slovem nezralost, které znamená stav, nebo úroveň vývoje, kdy něco, nebo někdo, nedosahuje plného růstu nebo optimálního stavu.
Nezralý člověk nerozumí a nezvládá své emoce, neuvažuje o důsledcích svých činů a nemá pevné hodnoty a zásady. Je neschopen efektivně komunikovat a integrovat se s ostatními lidmi. Proto bylo Pavlovo poselství varující tehdy, stejně jako i dnes. Žárlivost, stranictví a rozdělování je sebezničující pro každé společenství.
A tak si položme provokativní otázku, jak by asi kázal Pavel nám tady a teď? Jsme jiní než první křesťané v Korintu a je naše duchovní, ale i lidská zralost po dvou tisících letech lepší než tenkrát?
Když se podíváme kolem sebe, tak dnešní svět je v lecčems podobný starověkému Korintu. Na jedné straně plný neřestí a uvolněné morálky, ale také spoustou lidí, těch, kdo lační po věcech duchovních. A je tu také církev, která se svou rétorikou snaží, stejně jako apoštol Pavel, kázat teologii kříže a ukazovat roli služebníků, nejenom v církvi, ale i ve společnosti. Teologie kříže neznamená nic jiného, než zaměření se na Krista a odklon od svého sobeckého Já. Tato nikdy nekončící cesta je právě tou cestou duchovního zrání. Každý je sice pro ni vybaven stejnou Boží milostí, ale s rozličnými duchovními dary. Toto je potřeba si vždy uvědomovat, když hlásáme Krista ukřižovaného. Proto je důležité mít v našem konání k ostatním individuální přístup. Ať je vše vedeno jenom Boží láskou a milosrdenstvím a poznáním, že ne my, ale Bůh, skrze nás působí. To je základem každé naší služby v církvi. Jen tak dokážeme, že náš duchovní růst jde správným směrem, protože kolem nás je přece spousta těch nepatrných, kteří nejsou připraveni na tuhou stravu poznání Boha jako kříže a církev má povinnost je krmit pouze mlékem, aby nebyli od ní odděleni a tím možná pro Boha ztraceni. Každý kdo hlásá Krista, musí mít ten dar citu a empatie, stejně jako Pavel, aby nedocházelo ke zbytečnému rozdělení a rozkolu. Nezaměřujme se na sebe, ale všichni se podporujme navzájem jako spolupracovníci na Božím díle. To je to pravé poselství pro každého nejenom v korintské církvi. Neboť ne my, ale Bůh je skutečným původcem všeho. Amen.