I tento celý týden nám církev předkládá v liturgii všedních dní pasáže z I. epištoly apoštola Pavla Korintským. Korintští se dotazují v jakém stavu nejlépe naplnit své povolání Bohem zde na zemi. To co jsme dnes ale slyšeli, může na první pohled vypadat poněkud zvláštně. Pavel jako by si protiřečil ve svých radách. Říká: “Kdo má, ať žije jakoby neměl. Kdo se raduje, ať se neraduje, Kdo pláče, ať je jakoby neplakal.” Jak tedy chápat tyto Pavlovi rady? Co nás v textu tedy dokáže nasměrovat k pochopení jeho významu a smyslu pro dnešek?
Každý, kdo se dokáže zamýšlet nad svým životem, si asi uvědomil, že naše životní okolnosti se neustále mění. To co bylo dnes, zítra už nemusí platit. Tento svět je opravdu pomíjející. Každý sám u sebe, u svých blízkých nebo přátel, určitě už zažil, jak se lidské osudy dokáží dramaticky, jakoby lusknutím prstů, proměnit. A to naprosto diametrálně. Proto není moudré se upínat k věcem tohoto světa, které jsou tak nestálé. Protože, pokud se celý náš život bude točit pouze kolem toho, co můžeme získat nebo prožít na tomto světě, pak můžeme ztratit z očí to, co je nejdůležitější – vztah s Bohem a věčný život.
Každý z nás je přece povolán do nějakého stavu, aby v něm naplnil svůj život, to nejcennější, co je nám Stvořitelem darováno. Lidské povolání k životu, ale může mít nesčetně podob a Pavel neříká, co je lepší nebo horší, důležitější nebo méně důležité. Snaží se ukázat, že naše pozemské putování není cílem našeho života, ale prostředkem k tomu, jak sloužit Bohu zde na zemi a tak přinášet vůni Nebeského království všem, kteří touží naplnit smyslem své životy.
Proto není ani potřeba opustit své každodenní povinnosti nebo přestat milovat své blízké, jak by se mohlo z textu 1. čtení zdát. Pavel ukazuje, že všechno v našem životě má být ale podřízeno vztahu k Bohu. Věci tohoto světa – manželství, majetek, emoce – nejsou špatné. Ale pokud se na ně soustředíme tak, že se z nich stane jediný cíl našeho života, můžeme ztratit Boží perspektivu. Naše opravdová radost a pokoj pochází z vědomí, že patříme Bohu a že náš život má věčný smysl, který překračuje tento svět.
Papež František ve své třetí apoštolské exhortaci Gaudete et exultate (česky Radujte se a jásejte), zabývájící se všeobecným povoláním ke svatosti pro naši dobu, sděluje jak důležité je, aby každý věřící rozpoznal svoji vlastní cestu a dal vzejít tomu nejlepšímu ze sebe, co do něho zcela osobně vložil Bůh. A to na místě, kam byl povolán.
Proto každý ať ve svém srdci prosí nejenom dnes, ale i po zbytek svého pozemského života, o milost dokázat rozpoznat, co je opravdu důležité. Abychom se nezaměřovali a neztráceli v pomíjivých věcech, ale usilovali o to, co má trvalou hodnotu – o Lásku k Bohu a službu bližním. Nezapomeňme, že tyto Boží atributy mohou skrze nás mít v našich skutcích nekonečně mnoho podob. Amen.