Dnes v liturgii nám církev předkládá jeden z nejzásadnějších textů, které k nám Boží Syn pronáší. Nacházíme se ve 24. neděli v mezidobí a každé takové slavení, má pro křesťany už od prvních století zásadní význam. Neděle je dnem Páně („dies Domini“). Ten nám má pokaždé připomínat Kristovu oběť, jeho vítězství života nad smrtí, což je ústřední motiv křesťanské víry, která je právě definována odpovědí na otázku, kterou Ježíš dnes pokládá učedníkům. Zamysleme se tedy proč je odpověď na otázku “Za koho Ježíše učedníci pokládají?”, pro křesťany tak zásadní.
Marek zařadil tento důležitý text na konec 8. kapitoly svého evangelia zcela záměrně. V těch prvních osmi kapitolách, mimochodem velmi dlouhých, nám zachytil Ježíšovy skutky, kterými se zjevovala Jeho božská moc. Máme zachyceno jak očišťoval malomocné a ochrnulým dával chodit, uzdravoval ruce, aby se ho mohli dotýkat a přijímat od něho život, křísil mrtvé, hladové sytil chlebem a uzdravoval hluché a slepé. Všechno to ukazuje, i ústy Petra na to, že Ježíš je tím Izaiášovým trpícím služebníkem, Mesiášem, který nastolí Boží vládu ve svém království. Ale evangelista nezachycuje tuto výpověď jenom, abychom pochopili, že Ježíš je Boží Syn, ale také právě proto, abychom i my přemýšleli, kým pro nás Kristus je. Ale správně odpovědět, není tak snadné.
A to ani pro Petra, který byl Ježíšovi nejblíže a viděl na vlastní oči vše, co Boží Syn konal. Nedívá se totiž srdcem, proto nedokáže porozumět tomu, co v Ježíšově chápání znamená být Mesiášem neboli Spasitelem. Dívá se na Ježíše lidskou optikou, která nechápe, že prohra může být vítězstvím a obětovat se, znamená zachránit. Jak často je Petrova optika i naší optikou. Neradi prohráváme a stejně neradi se vzdáváme toho, po čem jako lidé toužíme. A tak nadřazujeme věci pozemské nad těmi božskými a jenom marníme svůj život. Právě tím se zaručeně nevzdalujeme jenom našim bližním, ale vzdaluje se nám i naše společenství s Bohem, ke kterému jsme byli Jím jedinečně stvořeni.
Proto nás Ježíš vybízí k radikální proměně. Abychom to ale dokázali, je nutné se podívat pravdivě na sebe a na svůj život. Nemáme lepší možnost, než položit si sám sobě stejnou otázku, jakou položil Ježíš učedníkům. Co si asi ve skrytu duše o mě myslí ti, které mi Bůh posílá do cesty? Kým jsem pro ně? Jakou víru a jaké skutky skrze mě vidí? Vidí v nich lásku a milosrdenství Boha i když o něm nikdy neslyšeli a nikdy nepřemýšleli? Vidí v nich světlo Kristovy oběti na kříži, která je vysvobodila z temnoty strachu a dodává jim odvahu zachránit svůj život? Vidí okno naděje, kterým je možné nahlédnout i za tajemný závoj mlhy, kterou je přikryta konečnost našeho pozemského bytí? Nebo vidí někoho, kdo jim ani nestojí za odpověď? Právě pod vlivem této naši odpovědi, si udělejme inventuru svého života, toho, co tam máme napsáno v prvních 8. kapitolách. Jsou tedy stejné nebo odlišné tomu, co můžeme číst v Markově evangeliu?
Ve čtvrtek na misijní obnově v Kroměříži, zazněla otázka “Zamysleli jste se někdy, jestli jste svůj život protrpěli, nebo jestli jste ho dokázali žít v radosti?” Kdybych se kohokoliv z Vás zeptal, jaký by chtěl žít život, tak snad asi nikdo neodpoví, že by ho chtěl protrpět. V lidském pohledu jsou nemoci, bolest a utrpení to, čeho se asi nejvíce bojíme a proto se jim snažíme vyhnout. Ale i přesto všechno, nás provázejí celým našim životem jako náš stín. Proto je daleko moudřejší než je vytěsňovat ze své mysli, tak s nimi v životě počítat a připravovat se na jejich přijetí. A to nejenom ve vztahu k sobě, ale i ve vztahu k těm, které nám Bůh posílá do cesty. Dnešní liturgická čtení nám právě ukazují tu cestu pravé Moudrosti, po které je možné jít a dokázat pociťovat radost i přesto všechno negativní, co nás na ni bude potkávat.
A tak Boží Syn ke každému člověku přichází s nabídkou, abychom se vydali s Ním na společnou cestu. Základním předpokladem je, odpovědět si na Jeho otázky: “Jsem tvůj Spasitel a Bůh? Chceš Mě následovat, jít se Mnou? Po cestách, kam jsi nezamýšlel? Chceš Mě objevovat takového, jakého jsi Mě neznal a ani nechtěl znát? Chceš Mou lásku, ale s křížem? Chceš být Mnou spasen tak, jak jsi si nepředstavoval?”
Můžeme se zaleknout, že kladnou odpovědí ztratíme svůj dosavadní život. Ale ten je většinou plný falešných jistot, i když připusťme, někdy velmi pohodlných. Ty pokud opustíme, tak se vydáme na novou, neprobádanou a někdy i absurdní a lidským pohledem nepochopitelnou cestu s Ježíšem. A i z toho, jak se nás Ježíš ptá je patrné, že ta cesta není pro nikoho snadná. I On v předvečer své smrti na kříži volal: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Ta cesta s Ním nás stejně jako Jeho, nemůže zbavit utrpení, ale může mu dát smysl, jakkoliv se to může zdát zvláštní. Každá taková chvíle nám ukazuje, že nemáme svůj život ve svých rukách a že svým omezeným lidským chápáním nemůžeme rozumět proč se nám to či ono přihodilo. O to důležitější je důvěra se absolutně spolehnout na Boha.
Na cestě s Kristem totiž nezáleží ani tak na tom, co nás potká, ale spíše na tom, co s tím uděláme. Proto, abychom se správně rozhodli, musíme se nejprve přiblížit pochopení smyslu Ježíšovy oběti. On přijal kříž, aby naplnil vůli svého Otce a dokonal jeho dílo. Tím dílem je záchrana každého člověka z temnoty smrti, do které jsme byli uvrženi po Adamově pádu. A náš pozemský život má být odpovědí na tuto nezaslouženou milost a příležitostí ukázat, že jsme opravdu byli stvořeni k obrazu Božímu, tzn. ke svobodnému sebedarování nežít pro sebe, ale pro Boha a druhé. Kdo by nechápal tuto větu o sebedarování, tak jako nápověda v křížovce by bylo uvedeno “dát lásku”. A na příkladu Ježíše vidíme, že kdo opravdu nekonečně miluje, dokáže unést všechno. Ano naše lidské skutky, vnímavost a soucitnost k našemu okolí, k lidem ubohým, nepatrným, odlišným, vyloučeným a ochota jim pomáhat, každý podle svých schopností a možností, jsou těmi božími ingrediencemi, které by nám v batohu na každodenní cestě životem neměli chybět. Pak se už nikdy nemusíme bát položit otázku stejně jako Ježíš: “A za koho mě pokládáte vy?” Amen