Již třetí týden můžeme v liturgii všedního dne slyšet úryvky z 1.epištoly apoštola Pavla Korinťanům. Celý tento list hlavně řeší problémy a otázky korintské církevní obce, se kterými se obracejí na apoštola Pavla. A tak jsme mohli slyšet o řešení konfliktů a rozdělení nebo morální, věroučné otázky a různé církevní praktiky. Pozoruhodné na tom je to, jak i po dvou tisíci letech, jsou jeho přístupu, rady a pohledy neustále přínosné a inspirující.
Dnes nám zaznívá asi jeden z nejznámějších a nejkrásnějších textů celého Písma. Velmi často ho můžeme zaslechnout na svatbách a jiných slavnostních chvílích, protože dokonale vystihuje podstatu a hloubku pravé lásky. Ale dnešní úryvek není jen krásným poetickým dílem. Je to hluboké poselství o smyslu života.
Na životě je jedna velká pozoruhodnost a tím je jeho rozmanitost. Bůh stvořil naprosto jedinečným způsobem nejenom každého člověka, ale každý je i neopakovatelným originálem tak, abychom skrze Ducha Svatého dostávali do své přirozenosti různé dary, nadání a schopnosti. Pavel o těchto duchovních darech mluví, jako o nesmírně důležité součásti naší osobnosti a povzbuzuje nás, abychom usilovali po dokonalosti. Ale také slyšíme varování, že jakékoliv schopnost a jakékoliv obdařeni, nemusí mít za určitých okolností žádnou pozitivní hodnotu. To, co všemu dává punc dobra nebo zla, je úmysl, se kterým to děláme. A pro Pavla je tím úmyslem láska, tedy upozadění svého prospěchu ve prospěch ostatních.
V 5. knize Mojžíšově v knize Deuteronomium nám zaznívá verš: “Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo”. To je to, co nám Bůh skrze Mojžíše sděluje, co bychom měli mít v každém konání na paměti a Pavel ve svém úryvku jakoby tento verš rozvádí a zaměřuje se na několik důležitých duchovních darů.
Jako první zmiňuje dar slova. V Daru slova a v samotném slovu je nesmírná moc. Můžeme to vidět na každém kroku, co slovo nebo informace dokáží, v dnešním informačními technologiemi přesyceném světě, jak mohou být nebezpečná, pokud za nimi nestojí opravdový úmysl dobra.
Dalším důležitým darem jsou znalosti a moudrost. Můžeme mít vynikající intelekt, můžeme rozumět složitým otázkám života a světa, ale pokud nedokážeme jednat s láskou, naše moudrost je jenom promarněnou příležitostí ke konání dobra.
A na konec příchází Pavel asi s tím nejradikálnějším tvrzením, že pokud každá naše oběť, není obrazem Kristovy oběti na kříži, tak ztrácí svůj smysl. Můžeme být velkorysí, můžeme sloužit druhým, můžeme se obětovat, ale pokud naše činy nejsou zakořeněny v Kristově lásce, jsou prázdné pro naději na život věčný.
Je potřeba si uvědomit, že láska není jen cit. Je to rozhodnutí, je to závazek. Láska hledá dobro druhého, i když to znamená vzdát se vlastních přání. Neznamená vždy pocit radosti a štěstí. Znamená to být věrný, být oddaný a být ochoten sloužit, i když je to náročné.
Pavel uzavírá tím, že všechny věci – proroctví, jazyky, poznání – jednoho dne pominou. Všechno pomine, ale láska je podstatou Boží přirozenosti, jen ona byla, je a bude věčná. A na konci věků, v den poslední, kdy se setkáme se Stvořitelem a budeme před ním stát pouze s láskou, kterou jsme dali, tak nám zůstane jen ona, s vírou a nadějí, že skrze Kristovu lásku na kříži můžeme být spaseni. Amen.