Na středu 26. týdne nám případla Památka svatých andělů strážných. A ve vlastním evangeliu, nám již podruhé tento týden, zaznívá podobenství o Nebeském království a dětech. O tom, kdo je hoden vstoupit do Něho a kdo v něm bude ten největší.
Jistě jste si sestry a bratři všimli, že Ježíš v Bibli několikrát hovoří o malých, nepatrných lidech a také o dětech, přičemž právě zdůrazňuje jejich význam a hodnotu pro Boží království, v protikladu jak je vnímá tento svět. Pokud bychom se přesunuli v čase o dva tisíce let zpátky, byli bychom asi šokováni tím, jak se antická společnost dokázala chovat k těmto lidem. A právě Boží zjevení, které se naplnilo v osobě Ježíše Krista, přineslo do tohoto světa nejenom naději v záchranu života každého člověka v Božím království, ale také zásadním způsobem ovlivnilo charitativní péči a přístup ke slabým, nemocným a potřebným. Křesťanská teologie zdůrazňuje, že všichni lidé jsou stvořeni k obrazu Boha a mají stejnou hodnotu bez ohledu na svůj sociální status, zdraví nebo postavení. Tato zásadní myšlenka vedla k novému přístupu k lidem na okraji společnosti – starým, nemocným, chudým a postiženým – jako k těm, kdo zaslouží péči a úctu. Kristův příklad služby druhým, včetně těch nejslabších, se stal vzorem pro křesťanské společenství, vzpomeňme si na minulý pátek, kdy jsme si zde připomínali sv. Vincence z Paula. zakladatele charitativního díla. Je důležité si uvědomit, že společnost, která se nevěnuje chudým, ubohým a vyloučeným, je společností, která se odklání od univerzálních etických a morálních hodnot. Taková společnost může být označena za nehumánní, nespravedlivou a bezcitnou, protože ignoruje jedny z nejzranitelnějších členů svého společenství. Papež František často zdůrazňuje, že skutečná velikost společnosti je měřena podle toho, jak se chová k těm nejslabším a nejzranitelnějším. Říká, že společnost, která ignoruje chudé, je společnost bez duše, která podléhá kultuře vyřazování a individualismu. V této kultuře se lidé stávají „věcmi“, které mohou být využity a pak odhozeny, pokud se nehodí do určitého ekonomického či sociálního systému. Zanedbání chudých a vyloučených vede k prohloubení nerovností, sociálnímu napětí, a nakonec i k rozpadu solidarity a smyslu pro společné dobro a často k naprosté společenské katastrofě, protože tam, kde lidé opustili Boha a snahu zpřítomňovat Jeho Nebeské království zde na zemi, tak tam přichází království Satana, jak můžeme na mnoha místech dnešního světa vidět. Jak tedy chápat dnešní evangelium z památky svatých andělů strážných v souvislosti s tím, co jsme již slyšeli? KKC v 336 říká: „Každý věřící má vedle sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“ Toto tvrzení se opírá o biblické texty, i o verš z dnešního evangelia, které hovoří o tom, že andělé bdí nad námi a chrání nás. V rámci katolické spirituality je anděl strážný vnímán jako průvodce, ochránce a pomocník na cestě k Bohu. Naše církev vede k tomu, abychom se k andělům strážným modlili a prosili je o pomoc v každodenním životě. Ale tento teologický výklad je možné odvážně rozšířit i o to, co by bylo srozumitelnější i tomuto světu. Ježíš nám říká, že každý, kdo chce být Jeho, být křesťanem, kdo si chce zachránit život a touží v nebeském království být největší a věčně patřit na tvář Boha, tak se musí stát andělem už zde na zemi. A to hlavně ve vztahu k těm nejslabším a nejzranitelnějším. Jistě ne takovými anděli, které stvořil Bůh. Ale být člověkem se stejnými atributy, které andělé dostali. Být ochráncem, průvodcem, pastýřem. Být milosrdný, soucitný, štědrý a věrný. Být vždy nablízku těm, ke kterým jsme Bohem posláni, stejně jako Jeho andělé strážní. To proto, aby Bůh mohl jednou povýšit ve svém království to naše nepatrné lidské Já, na Já andělské. Abychom stejně jako andělé mohli v nebi patřit na tvář Ježíšova nebeského Otce. A to je přece úžasné. Amen.