Po celý minulý i tento týden a dnes naposledy, nám z liturgie všedních dní zaznívá list apoštola Pavla Galatským. Tento list je považován za teologický základ křesťanské svobody, protože zdůrazňuje, že víra v Krista osvobozuje věřící od povinnosti dodržovat židovské starozákonní normy a rituály a je založena na vztahu s Bohem na základě víry a milosti. Proto je také často nazýván Magna Charta křesťanské svobody a jeho teologický základ je důležitý pro pochopení, že křesťanská svoboda je darována skrze Kristovu oběť. Pro reformované církve se stal stěžejním, ale i mnohdy kontroverzním základem křesťanské víry, v kontextu ospravedlnění z víry bez skutků. Papež František často hovoří ve spojitosti s tímto listem, abychom se nenechali zotročit strachem, zákonickými pravidly, či vnějšími tlaky, ale abychom žili životem vedený svobodným vanutím Ducha svatého. To ale neznamená, že křesťanská svoboda spočívá v absolutním individualismu nebo libovůli, ale hlavně v zodpovědnosti a lásce ke druhým, kdy musíme klást velký důraz na naše svědomí.
To, čeho bych se ale chtěl dneska podrobněji dotknout je verš: ”Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.” Apoštol Pavel zde hovoří o hluboké vnitřní proměně, ke které dochází u těch, kdo se rozhodli následovat Krista. Pavel používá metaforu ukřižování, aby naznačil radikální odmítnutí starého způsobu života, který byl veden tělesnými žádostmi a hříšnými sklony. Ale co to znamená v praktické rovině člověka? Co tedy znamená ukřižovat své tělo? Pokud bychom tento výrok vytrhli z kontextu Pavlova učení, tak bychom mohli říci, že to znamená odmítnout své tělo a jeho projevy, jako něco zlého, jak se o to pokoušeli heretické křesťanské směry jako byl gnosticismus nebo manicheismus, kterým byl v mládí ovlivněn i sv. Augustin. Ale člověk byl přece stvořen k obrazu Božímu a tělo i duše nesou odraz Boží přirozenosti a důstojnosti, proto by člověk neměl odmítat, to co mu bylo Bohem dáno. To, k čemu nás apoštol Pavel vybízí, je pravdivě pohlédnout do svého nitra a uvědomit si čím vším nás naše přirozenost ovlivňuje. Všechny neřesti, které Pavel vyjmenovává, pocházejí z našeho narušeného vztahu z Bohem. Z našeho sobectví a pýchy, z pocitů strachu, nelásky, nepřijetí, beznaděje a nenaplnění, který jistě může každý z nás občas zakoušet. Je to normální a lidské. Nejsme andělé, kteří nemají fyzické tělo. Co je ale nebezpečné je tyto charakterové rysy našeho lidství potlačovat a uzavírat do svého podvědomí, jako by vůbec neexistovali. Pokorně si připusťme, že to co Pavel negativně vyjmenovává, čas od času může ovládnout i nás samotné. Jedině vedení Duchem na cestě pravdivého uvědomění si toho, co jsou naše stíny na duši, nám může dát sílu s nimi bojovat. Ale není lehké vést boj sám se sebou a člověk musí být připraven i na to, že kolikrát úplně nezvítězí a tento boj se svým tělem povede po celý svůj život. Proto by člověk neměl nikdy úplně zapřít svou tělesnost a přijmout ji, protože i ona má své Bohu libé stránky. To o co se ale musíme vždy snažit, je přibít na Kristův kříž to, co je destruktivní, to co přináší do světa zlo. To proto, aby tento falešný obraz našeho lidského těla umřel na Kříži, společně s Kristovou obětí. Potom naše lidství může nabýt nové podoby. Tak dokážeme, že naše tělo není pouze nástrojem sobeckých vášní a tužeb, ale že je především nástrojem lásky a služby, skrze které dokáže Bůh jednat ve světě.
Proto Vám sestry a bratři přeji, ať jsou naše tělesné skutky tím nejlepším svědectvím víry o tom, kdo pro nás Bůh opravdu je. Ať Pavlova slova o svobodě a milosti jsou pro každého z nás, hlavně projevem důvěry v v Boží milost, na které by měly každé naše skutky, i ty tělesné být vystavěny. Amen