Nacházíme se v 30. týdnu liturgického mezidobí a na začátku dnešní mše možná doufáte, že by měla být tak trochu klidnější, v porovnání s předchozími třemi nedělemi, kdy jsme prováděli sčítání počtu účastníků na bohoslužbách. To očekávání klidu je ale pouze zdánlivé, protože dnešní liturgické čtení a hlavně evangelium má burcující apel a je pro každého z nás velkou výzvou. Evangelista zachycuje zázračnou a pro mnohé možná neuvěřitelnou proměnu života onoho slepého žebráka. Možná by někdo mohl namítnout, proč neuvěřitelnou, vždyť u Boha není nic nemožného. Pro Boha opravdu není nic nemožné, ale od někoho, kdo celý svůj život živoří na periferii společnosti se neočekávalo, že projeví takovou odvahu a statečnost, možná i trochu drzosti, říci si Bohu o zázrak.
Pro člověka, který je jen trochu vnímavý, je jasné, že dnešní svět prochází radikální proměnou a naši církev nevyjímaje. I v naší olomoucká arcidiecézi byl započat proces změn, které se budou bezprostředně dotýkat každého z nás. To, že do 10 let v našem kroměřížském děkanátu budou místo současných 13 kněží pouze čtyři, to je obraz, který si nikdo z nás teď neumí úplně představit. Ale taková je realita dnešní doby. Papež František říká o současné situaci v církvi že “To, co prožíváme, není jednoduše epocha změn, ale je změnou epochy.“. A to, co se odehrává v Kristově církvi, je vždy ovlivněno okolním světem.
Zanedlouho si budeme připomínat 35 let od 17. listopadu 89. Ti, co jako dospělí zažili dobu nesvobody, si možná připustí, že jsme tenkrát asi trochu naivně doufali v lepší svět, než teď zažíváme. A to nejen v oblasti náboženské, ale i společenské. Mysleli jsme si, že mít možnost svobodně rozhodovat o svém životě, o víře a o spoustě jiných důležitých věcí, je tou nejlepší cestou jak udělat život zde na zemi lepším. A to nejenom pro sebe, ale i pro generace našich potomků. A dnes by se nám mohlo zdát, že tomu tak není. Jako by to pozitivní, co všechno jsme jako lidé 21. století dokázali, nevidíme, nebo nechceme vidět. A vidíme jenom to negativní, co svoboda této doby přináší a jakoby začínáme toužit po falešných jistotách doby minulé. Ale člověk, který se utápí v minulosti, není schopen žít svobodně v přítomnosti. Takový člověk se stává vězněm toho, co se už nikdy nevrátí. Bohužel dnešní globalizovaný svět zaměnil právě to slovo svoboda, ten jeden z největších Božích darů člověku, za slovo významově naprosto odlišné. Dnešní sekulární svět chápe pocit absolutní svobody sobecky, oproštěně od povinností a odpovědnosti, nerozlučně se svobodou spjatých. Svoboda bez odpovědnosti se nazývá svévole, a myslím že každý dokáže ten rozdíl významu slov svoboda a svévole pochopit.
Søren Kierkegaard, dánský filosof z 19. století, který se zabýval úzkostí a existenciální svobodou, zdůrazňuje, že tato absolutní svoboda, která člověku poskytuje nekonečné možnosti bez hranic a mantinelů, může bez vědomí Boží přítomnosti, vést k pocitu strachu a úzkosti, protože vyžaduje rozhodování bez předem daných jistot. A takový svět je pro spoustu lidí neunesitelný. A tak dnes, v kontrastu života v nesvobodě, můžeme pociťovat, jak úzkost a strach obchází kolem nás a přináší temnotu do našich duší. Ta plodí kromě všeho negativního také destruktivní strach. Ten je nástrojem ďábla, který v člověku potlačuje vše, co nás připodobňuje k Bohu a tak přestáváme Bohu pomalu důvěřovat.
A ve společnosti, která opustila Boha, se neskutečně radikalizuje zlo, které je také vyjádřeno strachem z budoucnosti. V 1. listu apoštola Petra je psáno: ”Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.” Ten někdy opravdu děsivý řev tohoto světa, který můžeme slyšet v tolika podobách kolem sebe, má skrze strach umlčet Boží hlas v našich srdcích, aby o to více bylo slyšet jak nám Ďábel falešně namlouvá: “Ty jsi na prvním místě, nikdo jiný! Nestarej se o druhé, ale pouze sám o sebe. Užívej si svého života, bez ohledu na nic a nikoho. Všechno je dovoleno! A pokud máš pocit, že žiješ život jiný, než jaký si podle sebe zasloužíš, tak za to určitě můžou ostatní, ne ty. Jejich válka, není tvou válkou, jejich bída není tvou bídou, jejich utrpení není tvým utrpením. Stejně jako nemusíš pomáhat těm, kteří jsou vyloučeni, odlišní, uprchlíci, ubozí, a všichni ti, kteří imaginárně ohrožující tvůj pocit bezpečí.” A tak tváři v tvář svému sobectví, jsme ochotni uvěřit ďáblově lži, že když nám Bůh nedokázal zajistit šťastnou budoucnost, tak proč vlastně věřit v takového Boha.
Kdyby takové nebo podobné věty rezonovaly v srdci slepého a žebrajícího Bartimaia, asi bychom se ani nedivili. V životě mu asi chybělo všechno, co by ho mohlo učinit šťastným, ale i přesto si nedal nikdy vzít naději. Navzdory svému osudu, své slepotě, má Bartimaios duchovní vnímavost, kterou v dnešním materiálně přesyceném světě tak lehce ztrácíme. Jeho srdce zasažené Boží milostí cítí, kdo Ježíš je, a odvážně křičí: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Tento výkřik je vyznáním víry a zároveň naléhavou prosbou o pomoc překonat svůj strach, kterému byl jako slepý od narození vystaven.
Musíme si uvědomit, že strach je přirozená lidská emoce a sám o sobě není negativní emocí. Může mít ochrannou funkci, protože nás varuje před riziky a nutí nás přehodnotit naše kroky, abychom nebyli lehkomyslní a nezodpovědní. To, co je ale vždy nebezpečné, je strach bez odvahy ho překonat. Skrze takový strach v nás působí zlo.
Ale křesťanství přece není náboženstvím strachu před Bohem, ale je náboženstvím odvahy volat “Abba Otče, smiluj se!” A v odpovědi na Jeho dar nezasloužené Lásky nám, se s Ním společně vydejme na dobrodružnou cestu našeho života. Není to cesta snadná, jak můžeme v dějinách církve vidět na příkladech apoštolů, mučedníků a svatých. Proto pro každého, koho Ježíš povolává k sobě, i přesto, že je naplněn obavami, je důležitá říci odvážné a jasné ANO, stejné jako panna Maria ve svém ‘Fiat’. Bartimaios, v reakci na své povolání Ježíšem, symbolicky odhazuje svůj plášť, který byl pravděpodobně jeho jediným a nejcennějším majetkem. Tím, že ho odhodí, se vzdává všeho, na co spoléhal a jeho odvaha, důvěra a víra v Krista ho uzdraví. Nejenom ze slepoty, ale i ze strachu o svou budoucnost. Tou budoucností je pro něho jednou pro vždy Kristus a jeho následování. Každý z nás si tady a teď může položit otázku: Co je naším „pozemským pláštěm“, kterého se potřebujeme vzdát, abychom mohli přijít co nejblíže k Ježíši? A co je tou hlubokou touhou v našich srdcích, kterou potřebujeme odvážně vyslovit před Bohem? Jaká „slepota“ nás drží v temnotě? Jak se otevřít pro Boží světlo, které nás chce proměnit? Pokud si opravdu pravdivě odpovíme, Bůh v našem životě učiní daleko větší zázraky, než zakusil Bartimaios.
A tak Vám v závěru sestry a bratři přeji, abychom se radovali z Božího milosrdenství a obnovy, kterou nám nabízí. Jenom On, stejně jako v Jeremiášově proroctví, nás přivádí z exilu tohoto tak často temného světa a shromažďuje všechny, hlavně ty nejzranitelnější a vede nás po rovných cestách do svého království. Tyto příběhy dnešní liturgie, jsou i našim příběhem, příběhem Boha, který nás neustále volá zpět k sobě, i když jsme zranění, slabí nebo ztracení. Abychom uzdraveni ze své slepoty Mu následně odvážně sloužili, skrze kněžství, které jsme každý nesmazatelně přijali ve křtu. Vždyť Bůh přece reálně jedná v tomto světě právě skrze konkrétní lidi. A naše síla a schopnost přinášet do tohoto světa všem potřebným vůni Nebeského království , nespočívá v naší dokonalosti, ale v schopnosti vnímat potřeby druhých a svými skutky se odvážně postavit před Boha. To, že cítíme kolikrát vlastní slabost, nám pomůže lépe rozumět slabostem druhých. Slabost ve službě Bohu, není nikdy překážka. Překážkou je nedostatek odvahy se spolehnout na Boha, že ne my, ale On má vždy všechno ve své moci. Mít důvěru a kuráž jako Bartimaios, je přece vždy úžasné. Amen