V dnešním evangeliu sv. Lukáše Boží Syn pronáší jedno z nejzásadnějších poselství celého svého kázání. Tato výzva o přijetí a vzetí kříže a následování, nemůže nikoho nechat chladným.
Každý kdo ji uslyší, chtě, nectě musí k ní zaujmout nějaké stanovisko. Mám pocit, že první, co se vybaví, když tuto výzvu uslyšíme, je strach ze života plného utrpení. Nějak to i zlidovělo v profáním konstatování “To je tedy kříž!”, které pronášíme pokud prožíváme něco nesnadného. Ale je tomu opravdu tak?
Když jsem se připravoval na toto své první oficiální kázání, vzpoměl jsem si na radu rektora semináře, který nám radil abychom ve svém 1. kázání nemluvili jako onem předčasně zmoudřelý mladý muž z Hrabalových Skřivánků na niti. A tak ve snaze nebýt přemoudřelý, se mi vybavil příběh který se odehrál před lety
Tehdy jsem poznal jednoho člověka. V celku asi normální průměrný muž, žijící svůj obyčejný pokojný život. Je věřící, ale jeho víra vychází pouze z rozumu. Úžas nad Božím stvořením světa a kosmu, mu dávál jistotu že Bůh je. Sice věřil v Boha, ale nedokázal věřit Bohu, což mu působilo v srdci jen prázdnotu a proudy nutkavých otázkek o smyslu života. V té době se náhle ocitá v duchovní krizi. Chtěl poznat co je pravým smyslem života, volal a prosil Boha o odpověď. Ale jak je známo, tak Boží odpovědi jsou nepředvídatelné a často uplně jiné a šokující, než očekáváme. Tak to bylo i v případě onoho člověka. Boží odpovědí na jeho nevíru srdcem bylo to, že v jeden den se dozvídá o vážném onememocnění dvou jemu nejbližších osob. Zhroutil se mu celý dosavadní žívot. Jen slzy, plač a temnota v srdci.
A zde, v tomto bodě se jeho příběh spojuje s dnešním evangeliem. Ve své naprosté beznaději pocítí dotyk Boha a v jeho slepém srdci jako blesk zazáří Boží světlo. Tak jako dnes v evangeliu ukazuje JK, tak i jemu je ukázáno, že smysl lidského života je pouze v nasledování Božího Syna a v jeho kříži. Pochopil, že jediné, co může udělat, je vzít svou beznaděj, bezmocnost, pýchu, strach, obavy a vše pozemské o čem je bláhově přesvěčen, že je smyslem života, tak to vše v sobě zapřít, přibít na svůj kříž, a ten vzít a v důvěře a naprosté odevzdanosti následovat Krista. Dát svému životu smysl. Tehdy mu Bůh proměnil jeho víru rozumu ve víru srdce. Už nevěřil jenom v Boha, ale konečně začal věřit Bohu.
Někdo by mohl namítnou, že člověk který se vzdává úplně všeho pozemského, co tím vlastně může získat, to je přece prohra, to je promarnění života zde na zemi? Proč bych to dělal, co budu mít potom ze života ve kterém nebude nic co bych chtěl já sám?
Ano, pohledem tohoto světa je to ztráta, ale ztráta života který nemůže přinést naplnění. Naše žádostivost v tomto směru je neukojitelná.
To zásadní, co touto ztrátou získáme je záchrana života, který pro nás připravil Bůh:”Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho”.
Zachraňme si tedy každý svůj život! Kříž se kterým následujeme Božího Syna, to není prohra, to je Jeho triumfální vítězství lásky nad sobectvím. Pokud jsem jako manžel, manželka, otec,matka, syn,dcera, bratr, sestra ochoten nesobecky každý den obětovat pro svýj protějšek, pro svého bližního vše pozemské, tak v našem srdci už nikdy nebude prázdnota a bezesmyslnost lidského bytí. Bude naplněné Boží láskou t.j. naší lásku ke druhým a potřebným.
Proto Vám sestry a bratři, moji milování, přeji každému jednotlivému z Vás i sobě samému, abychom měli odvahu, sílu a pokoru zapřít se a brát svůj kříž, abychom vydrželi neboť cesta následovaní JK není snadná a není dílem jednoho okamžiku, ale je každodením namáhavým úkolem po celý náš lidský život.
Na této jistě nesnadné cestě máme ale jednu jistotu, že když budeme padat pod tíhou svého kříže, tak neváhejme se s plnou důvěrou obracet k nášemu Pánu a on nám ho pomůže nést, abychom mohli vytrvat až do konce, kde na ná čeká odměna a tou je život s Bohem. A to je přece úžasné!
Amen.