Liturgické čtení
Čtvrtá neděle velikonoční, je v liturgii nedělí Dobrého pastýře, kdy nám církev předkládá úryvky z 10. kapitoly Janova evangelia. Tato kapitola má hluboký teologický význam pro pochopení toho kým Bůh je. Že Kristus není jen učitel nebo prorok, ale ten, kdo dobrovolně umírá za lidstvo. Že Jeho obětí je člověk spasen a spása je univerzální a jediná možná. Že Otec a Syn sdílejí jednu božskou přirozenost. Že Boží věrnost a ochrana je pevná a bezpečná a že církev je možné vidět jako společenství vedené Kristem., které má v Jeho jménu sloužit.
Jistě každý z těchto motivů dnešní neděle by mohl být námětem mnoha teologických pojednání, ale to, čeho bych se chtěl dnes dotknout je výrok „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou“. V tomto výroku je totiž obsaženo to, co je základem naší víry. Že naše opravdová a živá víra nespočívá jen v poznání Krista, jako informace a souhlasu s jeho učením, ale musí být postavena na osobní vztahu s Kristem.
Víra a náš život musí být odpovědí našeho srdce na Boží hlas. On každého z nás zná osobně. Je nám vždy tak blízko, více než si myslíme. On ví o nás vše, o každé naší bolesti, touze, vášni, o všem co máme ukryté v té nejskrytější komnatě našeho srdce, kam nikoho jiného nemáme odvahu pustit. Naše víra tedy nesmí být pouze víra v Boha, ale musí být naplněna důvěrou věřit Bohu. Proto je pro náš život tak důležité, sdílet s ním život v modlitbě. Naše víra nesmí být monologem, ale je i naslouchání jeho hlasu. Toto vyžaduje čas, mlčení a otevřené srdce. On k nám promlouvá různými způsoby, ať už v Písmu, skrze Církev, ale i skrze okolní svět, ve kterém je neustále přítomný. To vše můžeme vnímat ve svém svědomí, které je tajemným jádrem a svatyní každého člověka, kde je Bůh přítomen a pomáhá našemu rozumu poznat Kristův hlas od jiných „hlasů“ – světa, pokušení, zmatku.
Když jsem si četl celou 10. kapitolu Janova evangelia, tak jsem se zamyslel nad tím, jak je toto podobenství srozumitelné dnešnímu modernímu člověku. Uvědomil jsem si, že ho reálně prožívám pokaždé, když přijedu na Valašsko, na chalupu, za svým tatou, kde máme stádo ovcí. Tam člověk přesně pochopí, co znamená být pastýřem a co znamená, že ovce poznají jeho hlas. Já můžu na ovce volat jak chci, ony se na mě ani nepodívají. Ale jak můj tata zavolá “Na bé”, tak se rozběhnou jak o život, protože slyší hlas toho, komu důvěřují, kdo o ně pečuje a u koho se cítí v bezpečí. I když podobenství o dobrém Pastýři je teologicky celé zaměřeno na Krista, tak se domnívám, že je nejenom možné, ale i nutné ho dokázat aplikovat na každého, kdo může být pastýřem v tomto moderním světě. To se hlavně týká naší církve, ale i každého z nás.
Tak jakým pastýřem je církev pro své ovečky, které jí byly svěřeny? Musíme si uvědomit, že církev není Dobrým pastýřem sama ze sebe, ale nese a zpřítomňuje pastýřské poslání Krista. Církev nenahrazuje Krista, ale zjevuje Ho a slouží Jeho misii. Církev je nástrojem, skrze který Kristus v současnosti vede své stádo. Církev má sloužit, ne vládnout. Pastýřství znamená naslouchat, rozlišovat, nést břemena druhých. Církev má pomáhat růstu svobody a svatosti, ne ovládat. Zesnulý papež František často mluvil o Církvi jako „pastýřské“ výrazy „Pastýř má vonět po ovcích.“ a „Církev je jako polní nemocnice.“ Proto církev nemá být vzdálená nebo abstraktní instituce, ale blízká, vtělená, lidská a jejím posláním není jen definovat pravdu, ale i léčit zraněné, hledat ztracené, nést naději. Můžeme si položit otázku: “Je tomu opravdu tak ?” Je to obraz církve, kterou spoluvytvářím?
A co každý z nás? Jací jsme pastýři ovečkám, které nám Bůh posílá do cesty? Uvědomujeme si, jak dokážeme kolikrát nebýt dobrým pastýřem, ke kterému jsme Kristem byli ve křtu povoláni? Ať už vědomě nebo nevědomě, tím co konáme, jak vystupujeme a mluvíme, kolikrát i v dobrém úmyslu? Jak Kristův hlas, který by vždy měl být integrální součástí nás samotných, tak najednou není slyšet nebo je nesrozumitelný? A stejně jako ty ovce na naší chalupě, tak ovečky tohoto světa odvrací hlavu, když nerozumí hlasu, který skrze nás zaznívá.
Na konec bych se s Vámi rád podělil o osobní svědectví. Měl jsem příležitost vidět z druhé řady dramatické divadelní představení, kterého scénář psal sám život. Dva lidské osudy, dva mladí lidé na začátku svého dospělého života. Lidé opravdového a silného vztahu k Bohu, ale kteří do své přirozenosti dostali opačnou sexuální orientaci. Tito dva mladí lidé vyrůstali v rodinách se silnou křesťanskou vírou a také se silnou vazbou na své rodiče a sourozence. A to, co tyto dva lidské osudy spojuje s dnešní nedělí, je právě to jakými pastýři byli těm dvěma ovečkám jejich rodiče.
V té první rodině, po počátečním šoku, který asi zažije každý rodič, když mu dítě sdělí takovouto novinu, zazněl hlas dobrého pastýře. V tom hlasu bylo slyšet: “Jsi ovečka od počátku z našeho stáda, již jako malá jsi byla zahrnuta naší láskou a na tom nemůže změnit něco, za co nemůžeš. Ano, jsi jako každý jiný člověk, cítíš lásku stejně jako každý jiný člověk, ale k osobám stejného pohlaví. A v lidské přirozenosti přece není žít osamoceně, protože Bůh nás stvořil ke svému obrazu, k tomu milovat a být milován. Proto pokud budeš chtít žít ve vztahu, respektujeme tvou svobodu a vůli.” Papež František to celé dokázal vyjádřit jednou větou: „Pokud má někdo opačnou sexuální orientaci a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?“
Ten osud druhého mladého člověka je o to smutnější. V jeho rodině je v počátku absolutní nepřijetí toho faktu. Všemožné argumenty a rady jak jde vrozená homosexualita vyléčit pomocí modliteb a jiných úsměvných metod, způsobila, že onen mladý člověk se psychicky zhroutil a jako nejhorší, co ho mohlo napadnou, byly sebevražedné myšlenky. Ten člověk nechápal proč ti nejbližší, které on tak miluje, mu nepřejí, aby i on mohl milovat a být milován. Nerozuměl jejich hlasu, protože hlas těch nejbližších nebyl hlasem dobrého Pastýře, hlasem Krista, který právě ve své náruči šetrně nese ty nejzranitelnější a dává jim poznat svou nekonečnou Lásku bez hranic. Ten mladý člověk to nakonec ustál, postavil se fanatickému chápání víry, dodělal školu a osamostatnil se. A na konec rodiče, tak nějak navenek to všechno dokázali snad akceptovat. Ale náboženská bigotnost způsobila narušení vztahu se svými nejbližšími, odvrácení od víry rodičů. Ale věřím, že pro tu ovečku snad Kristus zůstal Dobrým pastýřem, i když rodina to nedokázala.
A tak Vám sestry a bratři i sám sobě přeji abychom neustále usilovali o dokonalost být dobrými pastýři, stejnými jako je náš Pán Ježíš Kristus. Ty dva osudy, ať jsou mementem každému z nás. Pokaždé, když vyslovujeme soudy nad tímto světem, a zaříkáme se vším možným i nemožným, tak mysleme na Ježíše a jeho Lásku, která nemá hranic. Abychom dokázali, stejně jako On, milovat své ovečky a dokázali za ně položit svůj život a tak nechat zemřít i své pyšné já, plné předsudků, omezení a nepochopení, která máme. Jen tak je nikdy neztratíme, stejně jak On nikdy neztratí nás. To je pro nás tím hlavním vzkazem, nejenom pro dnešní neděli. Amen