Nacházíme se v 5. neděli velikonoční a církev nám dnes v liturgii předkládá texty, které nám ukazují, co bylo, je a bude cílem naplnění Božího plánu spásy. Ten právě vyvrcholil ve velikonoční oběti Krista, ve které je obnoveno celé stvoření. Tato obnova má lidský, duchovní ale i kosmický rozměr. Kristus svou smrtí přinesl jedinou dokonalou oběť, která podle apoštola Pavla zničila moc hříchu a smrti a ta smířila lidstvo s Otcem a otevřela nám cestu k věčnému životu. Kristovo zmrtvýchvstání je počátek nového stvoření, kdy celý vesmír bude v Něm proměněn a završen. Velikonoce jsou tedy počátkem nového Božího lidu, sjednoceného Kristovou láskou, ve kterém nás Duch vnitřně obnovuje, ospravedlňuje a posvěcuje, abychom se stali novým člověkem.
Ale po takovém jednoduchém teologickém úvodu, bych se rád vrátil k tomu, co je pro dnešní čtení charakteristické. Možná jste si sestry a bratři všimli, že v tom všem, co jsme dnes slyšeli, se objevuje velmi často motiv něčeho nového. A tak bychom se mohli zamyslet nad tím, v čem vlastně ta novost spočívá.
Dnešní evangelium nám přináší tu novost ve slově milovat, které dostává nový význam skrze Ježíšův výrok: “Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy”. Pokud bychom se přepnuli do Markova evangelia, tak tam Ježíš dostává od jednoho ze zákoníků otázku: “Mistře, které přikázání v Zákoně je největší?“. A on mu odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ A tam Ježíš, stejně jako dnes, ukazuje na podstatu svého učení a v následném podobenství o milosrdném Samaritánovi, které máme zachyceno u Lukáše, nám definuje bližního nejenom jako toho, kdo je nám blízký (rodina, přátele), ale jako každého, ke kterému se můžeme přiblížit, každého, koho nám Bůh posílá do cesty,
A také v úryvku ze Zjevení apoštola Jana, které je jedním z vrcholných a nejútěšnějších textů celé Bible, je novost ukázána jako úplně nový svět, kde už nebude bolest, smrt ani hřích. Odkazuje na eschatologickou obnovu celého stvoření, které nastane na konci věků. Nejde o pouhou opravu starého, ale o nový řád bytí. Tento úryvek je nadějí, protože ukazuje, že Boží záměr není jen zachránit lidi z tohoto světa, ale také přetvořit celý vesmír, abychom v něm mohli trvale přebývat v blízkosti Boha. Je to text plný útěchy pro každého z nás, pro ty kdo ve svém životě pociťují onu nesnesitelnou těžkost bytí, kterou je pozemský život tak naplněn.
Nevím, jak to cítíte vy sestry a bratři, ale rád bych se s Vámi podělil o něco osobního. Stává se mi poslední dobou docela často, že upadám do stavu, kdy to světlo Boží naděje a útěchy je zahaleno temnotou dnešního světa. Stačí na chvíli zapnou televizi, internet nebo se podívat kolem sebe a najednou vidíme pravý opak, toho co jsme dnes slyšeli. Mohli bychom si tedy položit spekulativní otázku proč tomu tak je? Proč náš život zde na zemi tak často připomíná “záhon krutosti”, podobně, jak o něm píše velký italský básník Dante Alighieri ve své Božské komedii? Právě v její první části pojmenované Inferno neboli Peklo, je země zobrazena jako prodloužená ruka lidské svévole, kde je zatemněna spravedlnost. Dante ukazuje, že to, co by mělo být rajskou zahradou, oním Božím rájem, se skrze člověka změnilo v zónu utrpení. Píše: „Země se tak vzdálila nebi, že zůstalo jen jméno po spravedlnosti.“ A tak se stala „záhonem krutosti“ , kde lidé sejí zlo, sklízí utrpení. Mým rozumem nepochopitelné, ale bohužel mrazivě aktuální.
Jak tedy číst a pochopit to, co k nám v liturgii zaznělo? Je ta novost “Kristovy lásky”, nového svatého Jeruzaléma pouze utopií, takovým pouhým snem, který nejde zde na zemi uskutečnit a je jenom obrazem, který nastane na konci věků? Ale proč se tedy naše víra a naděje kolikrát viklá, jakoby to vše byla, pouhá iluze a možná i strach uvěřit, že je možné dát něco z Kristovy lásky již zde na zemi? V čem tedy tkví pro nás poselství dnešní neděle? Pro odpověď bychom se možná mohli vrátit do doby druhého století, období prvotní církve, kdy tehdejší společnost nechápe tu novost křesťanství. Tehdy vznikl jeden z nejkrásnějších textů křesťanské obhajoby a to List Diognetovi:
Křesťané se od ostatních lidí neliší ani bydlištěm, ani mluvou, ani způsobem života. Nebydlí přece ve svých vlastních obcích, neužívají žádného zvláštního jazyka ani nevedou nějak neobyčejný život. A křesťanské učení není žádná lidská vymyšlenost, ani nevzniklo z úsilí nějakých lidí toužících po vědění; vždyť křesťané se vůbec nezaštiťují nějakou lidskou moudrostí, jak to jinak bývá. A tak žijí v řeckých i barbarských městech, tak jak to každému život přinesl, a v oblékání i jídle a v ostatních stránkách života se zcela řídí místními obyčeji. A přece se jejich život vyznačuje nápadnými rysy, které budí podiv a jsou podle obecného mínění neuvěřitelné: Bydlí sice ve svém, ale jako by byli hosty a nájemníky. Na všem se podílejí jako svobodní občané, a nechávají si všechno líbit jako přistěhovalci a cizinci.
Každou cizinu mají za vlast, a každá vlast je jim cizinou. Jako všichni ostatní se žení a mají děti, ale novorozence neodhazují. Jejich stůl je připraven pro všechny, lože však nikoli. Jsou sice v těle, podle těla však nežijí. Pobývají sice na zemi, ale domovem jsou v nebi.
Stanovené zákony zachovávají, a svým životem všechny zákony překonávají. Všechny lidi milují, a všichni je pronásledují. Lidé je neznají, a přesto je odsuzují; usmrcují je, a oni dostávají život. Jsou žebráci, a mnohé obdarovávají, ve všem mají nouzi, a přece mají všeho nadbytek. Lidé je znevažují, a jim se uprostřed hanby dostává slávy. Jsou pomlouváni, a docházejí ospravedlnění. Zlořečí se jim, a oni dobrořečí, dostává se jim urážek, a oni prokazují čest. Činí-li dobro, trestají je jako zlé, a jsou-li trestáni, radují se, jako by ožívali. Židé proti nim bojují jako proti cizákům a Řekové je pronásledují, ačkoli ani ve své nenávisti nedokážou udat důvod svého nepřátelství. Tolik z listu Diognetovi.
Když to si to tak sám pro sebe čtu, jako bych slyšel i v ruchu dnešní doby vanutí Ducha: „Láska, kterou nám dává Ježíš, je vždy nová, nikdy nezestárne. Ani po dvou tisících let. Není to nějaký obecný soucit, ale konkrétní vůle ke konání dobra: láska oběť, láska až do krajnosti, láska ukřižovaná. Láska kterou se vydáváme jeden druhému, ne pro sebe, ale proto, aby bylo poznat, že tak miluje pouze Bůh. On nás totiž miluje více, než my sebe.“ Ale máme v sobě my křesťané 21. století kuráž dovolit Bohu být nastroji jeho rukou, jako byli Pavel a Barnabáš?
A tak Vám sestry a bratři a i sám sobě přeji, abychom měli odvahu konat věci nově, jinak, lépe. Nečekejme na nový Jeruzalém až na konec casu, každý z nás je povolán přebývat v Božím stanu již zde na zemi. Máme vůli a svobodu se rozhodnout, jak se svým životem naložíme. Jestli si budeme dobrovolně ze života dělat dantovské Inferno nebo budeme Kristovými učedníky, nad jejichž chováním budou ostatní nevěřícně kroutit hlavou, a přemýšlet, kdo je tím zdrojem jejich lásky. Lásky očima tohoto světa tak nepochopitelné a absurdní. Amen