Nacházíme se pomalu na konci velikonoční doby a v tomto týdnu budeme ve čtvrtek, 40. den po Velikonocích, slavit svátek Nanebevstoupení Páně. A i dnešní úryvek evangelia, který je před Ježíšovým utrpením, součástí jeho řeči na rozloučenou, ukazuje to, co provází generace křesťanů už skoro dva tisíce let. Jak žít svůj pozemský život bez viditelné přítomnosti Krista? Jak uchopit svou víru dnes, jak vyslovit tu větu “Pán můj, Bůh můj!”, i když nemáme možnost se dotýkat ran Vzkříšeného, tak jak to mohl apoštol Tomáš. Jak žít svůj pozemský život, abych Boží přítomnost mohl zakoušet s každým nádechem a výdechem svého těla? A kde naleznu trvalý příbytek pro přebývání s Bohem, po všechny dny svého života? Tyto a možná i podobné otázky, jsou nejhlubšími otázkami každého, kdo přemýšlí o smyslu svého života a snaží se ve své víře na ně najít odpověď. A tak se pokusme vydat na krátkou cestu, směrem k našim očím neviditelné Boží přítomnosti a blízkosti v tomto světě.
Lidská touha po osobním setkávání s Bohem je stará jako lidstvo samo. V bibli, Knize knih, máme od počátku zachyceny příběhy, jak lidé chtěli stavět Bohu dům. Nejdřív Noe obětní oltář, potom Abraham oltář na hoře Mória, Mojžíš stan setkávání, David vytvořil plán chrámu a jeho syn Šalamoun vystavěl skvostný dům ze zlata a cedru. Ale Bůh, ústy proroka Izaiáše, se ptá Izraelitů, po zkušenosti s vyhnanstvím otázkou: „Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat? Kdepak je místo mého odpočinutí?
Pro lidi starého Zákona byla odpověď asi jiná, než pro nás křesťany, protože neměli to poznání, které jsme dostali naplněním Božího plánu spásy v osobě Ježíše. Jeho evangelium nám totiž ukazuje, že Bůh netouží po stavbě, ale po vztahu. Po příbytku, kterým není kámen, ale živé srdce, které je nejenom tělesnou, ale i duchovní součástí každého člověka. A i když nás Bůh stvořil k obrazu svému a dal nám do srdce touhu milovat a být milován, tak on zná i ta temná zákoutí našeho srdce, ve kterých je přítomen otisk Adamova hříchu, kterým je naše přirozenost tak zasažena. A Ježíš, vědom si právě i těchto našich slabostí, ukazuje nejenom svým učedníkům, ale i každému, jak obstát v tomto světě, i když už fyzicky nebude s námi.
Proto dnes v evangeliu slyšíme slova: “„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.” Ty Ježíšova slova nejsou jenom slova útěchy, ale je to hluboká teologie přebývání Boha v člověku. Ježíš nás nekádruje a neříká: “Kdo ví o mně? Kdo se mnou souhlasí? Kdo patří do církve…” ale každému klade pouze tu jedinou podmínku, která je odpovědí na Boží volání. V Ježíšově slovech “Kdo mě miluje, ..” je vyjádřeno vše podstatné pro každodenní přebývání Boha v našem životě. Papež František v jedné ze svých homilií na dnešní neděli říká „Ptejme se: je moje srdce otevřené jako domov, nebo jako hotel? Má Bůh klíče? Nebo ho nechávám jen přespávat, když se mi to hodí?“. Bůh nechce být cizincem v našem srdci, chce v něm mít svůj domov abychom byli “živým rukopisem Boží lásky.“ A toho můžeme být schopni, pouze pokud jako výraz lásky ke Kristu budeme zachovávát Boží slovo, tzn. když budeme reálně podle něho žít. Odpouštět, i když se nám nechce. Snažit se žít pravdivě, i když to nebude pro nás snadné a bude nás to něco stát. Být milosrdní i ve chvílích, kdy se nám to bude zdát našim lidským pohledem nespravedlivé. Jak lehce se napíše, ale jak nesnadné dokázat uvést v život.
Ano, musíme si pravdivě připustit, že lidskými silami toho nejsme schopni. Jak tedy zapřít sebe a svou tělesnost? Jedinou správnou odpovědí je dobrovolné přijetí daru Boží milosti. Bůh, který zná naše strachy, to chvění našeho srdce ví, že celý lidský život nás to chvění a strach bude doprovázet. Je totiž nesmazatelně zapsáno v naší pozemské konečnosti. A proto každý, kdo prosí a má odvahu jít za Kristem, dostane jeho Ducha přímluvce, který hlavně v těchto chvílích strachu a chvění, nás povede v důvěře dokázat být pevní ve víře. Možná by ale někdo mohl namítnout: “Neni strach a chvění nedostatek víry, něco negativního a špatného?” Otec Tomáš Halík říká : “Co se nechvěje, není pevné.” tzn. neni pevnosti a růstu víry bez neustálého hledání a pochybování. Podle mě, je v tom velký kus pravdy, protože náš život s Bohem, by měl být jako strom na okraji lesa. Ten strom, který je často vystaven nepřízni počasí, silným větrům, vichřicím. Ale on přesto dokáže vydržet a nevyvrátit se, protože čím více je zkoušen a namáhán, tak tím hlouběji a pevněji zapouští kořeny a tak dokáže obstát.
A tak je to i s našim pozemským životem v tomto světě. I my jsme vystavování různým podobám zkoušek, jako ten strom na okraji lesa. A bez boží milosti kolikrát propadáme falešné iluzi, že si dokážeme být v tomto světě sami sobě Bohem a tak si přinést do svých srdcí pokoj a klid. Pravý opak je pravdou. Čím více se o to budeme pokoušet, tak tím budeme zažívat neklid a nepokoj. Sv. Augustin píše ve své knize Vyznání: “Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Každý den jsme ve světle tohoto výroku konfrontováni s realitou života, která nám přináší jen bolestné poznání, že bez Boha naše věci nejsou v pořádku a nic nám tak nějak nejde podle našeho plánu. Ale pokoj, který nám zanechává Kristus je Boží pokoj, a ten není vázán na ideální svět, který neexistuje, je darem Ducha, je vnitřní důvěrou, že Bůh je se mnou a to i v temnotě. Pokoj, který dává Kristus, je ovocem jeho vzkříšení. Už žádná moc tmy nad ním nepanuje. A On tento pokoj vkládá i do našich srdcí a je těmi pevně zapuštěnými kořeny, aby nás jako ten strom na okraji lesa, nevyvrátila žádná vichřice tohoto světa. Čím větší důvěra, tím hlubší a pevnější kořeny naší víry.
A tak Vám, sestry a bratři i sám sobě, přeji, aby naše důvěra ve Vzkříšeného a Nanebevzatého, nás provázela celým našim pozemským životem. Ježíšův pokoj není klid bez problémů. On nám neslibuje jako spousta falešných proroků a mesiášů dnešní doby, že nás zbaví veškerého nepokoje a chvění, které lidská exitence přináší. On nám dává svůj pokoj, jako hlubokou vnitřní jistotu, že Bůh je s námi. Jistotu blízkosti každému, komu bolestí puká srdce. Kristus neustále vstupuje do našich srdcí, aby zaháněl temnotu a světlem své lásky přikrýval všechny naše obavy a chvění a stíral každou slzu z našich tváří.
To si může každý z nás za malou chvíli uvědomit ve svátosti Eucharistie, kdy živý Bůh vstupuje pod podobou chleba a vína do našeho srdce, do božího chrámu lidského těla. To ať je posilou pro každého, kdo se jí účastní ať už fyzicky nebo ji přijímá duchovně. Amen