Blížíme se ke konci doby velikonoční a dnešní úryvek evangelia je součástí Ježíšovy řeči na rozloučenou, kterou pronáší při poslední večeři před svým utrpením. Mluví ke svým učedníkům, kteří nechápou, co se děje, a připravuje je na nadcházející události – svou smrt, ale také vzkříšení a novou formu krátké přítomnosti mezi nimi, která je zakončena Jeho nanebevstoupením, které jsme slavili včera.
A dnes, den poté, si generace křesťanů už skoro dva tisíce let stejně jako my pokládají otázku: Jak žít svůj pozemský život bez viditelné přítomnosti Krista? Jak uchopit svou víru? Jak vyslovit tu větu “Pán můj, Bůh můj!”, bez možnosti se fyzicky dotýkat ran Vzkříšeného, tak jak to mohl apoštol Tomáš. Jak žít svůj pozemský život, kolikrát neradostný a bolestný, abych Velikonoční radost mohl zakoušet s každým nádechem a výdechem svého těla, i v těch chvílích kdy budeme slyšet jen Boží mlčení, stejně jako učedníci na Bílou sobotu.
Ale Bůh, i když si myslíme, že není slyšet, tak promlouvá nejhlasitěji. Ale pouze naše srdce, ve kterém sídlí Jeho duch, má dar ho slyšet. Slyšet skrze naši víru, která se tak často chvěje, ale díky tomu dokáže být pevná. Proto i Nanebevstoupení Páně není Kristovo umlčení, oddělením nebo odstraněním od nás, ale naplněním jeho poslání. Ježíš nejprve sestoupil k nám, aby nás mohl pozvednout k Otci. Sestoupil až do hlubin země, aby se nad námi mohly široce otevřít brány nebe. Zničil naši smrt, abychom mohli přijmout život navěky. Nanebevstoupení neznamená Ježíšovu nepřítomnost, ale říká nám, že je živý mezi námi novým způsobem. Už není na konkrétním místě ve světě jako před Nanebevstoupením. Nyní je přítomen v každém prostoru a čase, blízko každému z nás skrze dar svého Ducha. Jen tak můžem, stejně jako učedníci konečně pochopit to, co nemůže být pochopeno rozumem, ale jen skrze víru. Že náš pozemský život je možné žít v radosti, kterou nám nikdo nemůže vzít. Ta to je ta radost , která pochází z kříže, je nepřemožitelná, je to láska a život s Bohem, který vítězí nad sobectvím, nenávistí a samotnou smrtí. Pro každou lidskou bolest, zármutek a trápení je tu právě ta radost nedělního rána, která je tím pravým kořením naší lidské existence. Kořením bez kterého by náš pozemský život měl jenom chuť beznaděje.
A tak Vám sestry a bratři přeji, nenechejme si nikdy vzít tu radost nedělního rána. Ta radost a dotek Boží lásky, jsou kolikrát tak nepatrné, ale stejně jako kapka medicíny nebo zázračného léky jsou vždy účinná i v tak malém množství, protože to co nedokážeme my svýma lidskými silami, tak Bůh dokáže doplnit do vrchovatosti.
A i když Ježíš neslibuje učedníkům ani nám, že utrpení nebude, tak nám dává jistotu, že bude přetvořeno. Že náš život kolikrát bolestný není završen smutným koncem, ale je cestou k novému životu. Cestou k trvalé radosti v Boží blízkosti, kterou nám nikdo nemůže vytrhnout z rukou, pokud my sami nedovolíme. A to je přece úžasné. Amen