Dnes slavíme 7. neděli velikonoční, která je také nazývaná neděle před Letnicemi. Je tedy poslední nedělí před slavností Seslání Ducha svatého, které se slaví 50. dní po velikonocích a již 6 týdnů slyšíme v neděli texty ze Skutků apoštolů, texty z knihy Zjevení svatého apoštola Jana a texty z evangelia podle apoštola Jana. A dnes, na konci doby velikonoční, v nich můžeme jako hlavní poselství vnímat Ježíšovy závěrečné modlitby a sliby. Tím hlavním nosným prvkem je totiž Ježíšova modlitba za své učedníky, protože jen Bůh věděl, jak nesnadným úkolem bude pro církev hlásání radostné zvěsti v pozemském světě.
Celý včerejší den jsem pobýval na svém rodném Valašsku ve Štítné nad Vláří a stále jsem neměl představu jestli dneska budu mít kázání. Otec Bohoušek mi vždycky říká: Jožko ve svobodě, pokud budeš připraven na nedělní kázání, tak budu rád. To, že tu stojím před Vámi, tak o tom se rozhodlo až včera pozdě v noci, když jsme se vraceli do Kroměříže. Poslouchal jsem nahrávky mluveného slova z internetu a tu se mi tam objevil titulek “Když Bůh nikomu nechybí” na kanálu Dominikánská 8, což je je kulturně-vzdělávací platforma pro reflexi aktuálních společenských, kulturních a náboženských témat v perspektivě křesťanství. Celá hodinová debata byla o tom, co pro křesťanství znamená stejnojmenná nová kniha německého teologa Jana Loffelda. V anotaci knihy, jsou použity myšlenky teologů Tomáše Halíka a Tomáše Petráčka, kteří napsali předmluvu a doslov českého překladu knihy, která vyšla v březnu tohoto roku. Budu citovat: “Dlouhou dobu vládlo v křesťanském světě přesvědčení, že lidé jsou vlastně „nevyléčitelně věřící“ a v určitém okamžiku svého života se jistě budou ptát na Boha. Na tomto nezpochybnitelném předpokladu byla mnohdy postavena teologie a pastorace. Empirická data ale v současné době jasně ukazují obrovský rozsah náboženské lhostejnosti. Bůh už není tím, vůči komu se někteří vymezují a jehož existenci zpochybňují – jednoduše lidi přestává zajímat. Kniha s brutální poctivostí analyzuje současné výzvy, které se staví před náboženství, a ukazuje perspektivy budoucího křesťanství, jež se musí vyrovnat s radikálně změněnými okolnostmi.” tolik z anotace knihy “Když Bůh nikomu nechybí” .
A právě to, co v diskuzi zaznělo se mi včera večer spojilo s texty dnešní liturgie a hlavně s verši z druhého čtení, kde jsme slyšeli: “Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ Kdo to slyší, ať také zvolá: „Přijď!“ A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo.”,
Ano, zdá se, že lidé dnešní doby přestali žíznit a toužit po živé vodě, která je životem v Boží blízkosti. Žijeme v moderní době, kdy většinu funkcí, která měla po staletí církev, nahradil stát. Máme státní nemocnice, školství, sociální služby, psychology, slavnosti to všechno, ale byly domény církve, kdy tyto činnosti byly svým způsobem formou pastorace, protože téměř každý byl v přímém kontaktu s církví. V dnešní společnosti tomu tak neni. Je zde dominantní skupina obyvatel, která se vůbec nedostane do styku s církví a žije svým vlastním životem a pravdivě připusťme. že i většinou šťastným. Mají slušnou životní úroveň a dokážou žít podobné životy jako my křesťané, jsou milující, laskaví, pomáhají druhým. Tito lidé nejsou ateisté, kteří by Boha popírali, je jim to jen lhostejné. Maji desatero podobné našemu desateru, jen tam chybí ty dvě první přikázání. Možna si pokládájí i existencionální otázky, ale odpovědí na ně, není slovo Bůh. Pro nás, co tu sedíme, asi nepochopitelné, ale tak reálné.
Jak tedy pochopit to, co je nám nepochopitelné? Na tyto a podobné otázky se snažil najít odpovědi německý luteránský pastor Dietrich Bonhoeffer. Jeho spisy o roli křesťanství v sekulárním světě, se můžou stát velmi důležitými, pro pochopení role církve v moderní době. Dietrich Bonhoeffer byl přesvědčen, že církev má být přítomná uprostřed světa — nejen pro „zbožné“, ale pro všechny lidi, i pro ty, kteří se zdánlivě obejdou bez Boha. V pozdějších etapách svého života (zejména v nacistickém vězení), rozvíjel myšlenku tzv. „non-religiózního křesťanství“ a kladl otázku: „Jaký je smysl církve v době, kdy lidé žijí, jako by Bůh neexistoval?“ V dopisech z vězení Bonhoeffer píše o tom, že svět dospěl do „dospělosti“ a že lidé dnes často nepotřebují náboženství k tomu, aby žili plnohodnotné, radostné a odpovědné životy. Přesto věří, že právě zde má církev nový úkol – být církví pro druhé, ne pro sebe, ne pro přežití náboženství nebo spíše forem náboženství jako takových, na které jsme byli zvyklí. „Církev existuje jen tehdy, když je tu pro druhé.“ Bonhoeffer tak neviděl církev jako klub zbožných, ale jako živé společenství, které se solidarizuje se světem, včetně těch, kteří jsou šťastní bez náboženských forem. Místo snahy „přivést lidi k Bohu“ skrze náboženské rámce chtěl, aby křesťanství zjevovalo Boha ve skutcích lásky, odpovědnosti a přítomnosti ve světě. Tvrdil, že Bůh je s námi v našem utrpení i radosti – i v lidské zralosti, která Boha už „nepotřebuje“ jako výplň mezer. „Bůh, kterého lze dokázat, neexistuje. Bůh se dává poznat na kříži i ve světě, který si myslí, že ho nepotřebuje.“ Nevím, jestli to tak papež František zamýšlel, ale pro mě není lepší definice synodálního procesu, který on započal.
A tak jsem si sestry a bratři tak nějak uvědomil, jak to všechno co tu zaznělo, by mohlo být právě naplněním Ježíšových slov o soli země, jak to zaznamenal evangelista Matouš. „Vy jste sůl země. Ztratí-li však sůl chuť, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ Je možné, že křesťanství již nebude tím masovým rysem dnešní moderní doby, jak bylo v minulosti obvyklé. Možná protože se společnost tak zásadně proměnila. Ale možná opravdu má křesťanství být solí nebo kvasem, kterého stačí nepatrné množství, aby celý svět dokázalo prokvasit a dát mu chuť Boha. Je důležité, aby se církev příliš nezaměřovala sama na sebe, ale do směru k těm, kdo zdánlivě Boha nepotřebují a byla jim za všech okolností na blízku. Aby bylo skrze nás i když malé stádce, stále slyšet to volání: “Přijď!” a “Kdo žízní ať přijde!”. Náš pozemský život, totiž není jenom o štěstí, a dřív nebo později i všichni, kteří Boha nepotřebují, zjistí, že bez Boha je puzzle jejich života neúplné. To je pro nás všechny v církvi velký úkol, abychom byli přítomni i tam, kde se přítomnost Boha neočekává. Aby bylo tam ve světě poznat, že nás Bůh poslal. Proto dnes i za nás, se také Boží Syn modlí a prosí. Amen