Dnes, na čtvrtek, po slavnosti Nejsvětější Trojice, kterou jsme slavili v neděli, nám připadá slavnost Těla a krve Páně, lidově řečeno Boží tělo. I když to nemusí být na první pohled patrné, obě slavnosti jsou na sebe velmi silně napojeny a jsou opravdu hutným teologickým pokrmem, který je jen těžce stravitelný, nejenom pro dnešní sekulární svět, ale kolikrát i pro nás křesťany. To protože člověk dnešní moderní doby má tendenci být nedůvěřivý ke všemu, co je lidským rozumem nezpracovatelné. Právě tyto dvě velká tajemství o Božím působením v našem světě, není možné uchopit jinak, než pouze skrze víru. Je to o to důležitější, protože obě dvě jsou tím základním pilířem, na kterých dokáže stát nejenom naše víra, ale i náš pozemský život.
Proto církev záměrně spojila tato slavení v jednom týdnu, protože dnešní slavnost Božího Těla ukazuje na zjevnou a hmatatelnou podobou života Trojice ve světě. Nauka o Nejsvětější Trojici je nejen teologickou pravdou, ale i existenciální zkušeností člověka, že Bůh není „někde daleko“, ale je zároveň vznešený, blízký i přítomný každému člověku. Bůh je tedy nad námi, s námi, v nás, jedné podstaty, ale právě ve třech osobách.
Jako Otec – je Bůh nad námi (latinsky Deus supra nos), je ten tajemný, nevyslovitelný, nezměřitelný Bůh Stvořitel, původce všeho bytí, Bůh „na nebesích“ – absolutní, svrchovaný, nad rozumem, nad světem. V hebrejském pojetí: „Je Ten, který Je“ – nepolapitelný, jiný než co jsme schopni myslet.
Jako Syn – je Bůh s námi (latinsky Deus nobiscum je Bůh přítomen v osobě Syna, vtěleného Kristu, který se stal člověkem, přebýval „mezi námi“. Je právě viditelnou tváří Boha před námi. Je vykupitel, učitel, přítel – Bůh vstupující do našich dějin, vztahující se k člověku tváří v tvář.
A jako Duch – je Bůh v nás (latinsky Deus in nobis), je Ten, kdo v nás přebývá, posvěcuje, inspiruje, vede. Je Bohem přítomným „uvnitř“ našich srdcí. Je také přítomen uprostřed církve a v každé vznášející se modlitbě. On je tajemnou mocí, která přetváří člověka zevnitř. Našemu lidské tělu dává duchovní dech života a tak se stává Boží dynamikou v člověku.
A právě v Eucharistii, kterou ve mši slavíme, se toto působení Trojice „otevírá“ světu a člověk je do tohoto božského života vtahován. Proto nejenom Dnešní slavnost Těla a krve Páně, ale i každé mše svatá, každá svátost, kterou můžeme přijímat, je tedy oslavou skutečné přítomnosti Boha v našem pozemském životě. Ale Jeho přítomnost v Eucharistii je naprosto jedinečná a nenapodobitelná.
Počátky dnešní slavnosti sahají do 13. století, zvláště díky sv. Juliáně z Lutychu a zázraku v Bolseně, kdy proměněná hostie údajně začala krvácet na mešní korporál. Proto roku 1264, papež Urban IV. ustanovil tento eucharistický svátek pro celou církev. Tím jenom završil učení o reálné proměně podstaty chleba a vína na tělo a krev Krista, tak jak bylo od počátku v církvi přítomno. Později v rámci reformace protestanti, s výjimkou některých luteránů, toto učení odmítli, protože podle nich Písmo tuto metafyzickou změnu nepodporuje. Ale pro katolickou církev, hlavně v baroku, se tento svátek stal jedním z vrcholů církevního roku, doprovázeným okázalými procesími, výzdobou, hudbou a účastí celých komunit. Tehdejší doba byla poznamenána protireformací, kdy se důraz na eucharistickou přítomnost stal jasným vymezením vůči protestantským církvím. A právě tato forma slavení, se i pro mnohé dnešní katolíky stala „barokním přežitkem“, který není v této formě potřeba vůbec slavit. Nejenom pro mě, ale myslím, že i pro každého z Vás je to námět na kritické zamyšlení a pokusit se pravdivě zamyslet nad tím, co slavení Božího těla pro naši víru znamená.
Mám osobní zkušenost z pastorační rady mé farnosti, kdy hlavně v postcovidové době se objevují názory, že Boží tělo je pouhá estetická „vata“ bez hlubokého obsahu – lidé nevědí, co procesí znamená. Že je anachronismem – přežitek doby, kdy církev byla spojena se světskou mocí, a tím pádem demonstrovala svou sílu i na veřejnosti. A že toto slavení je odděleno od každodenní víry – procesí může být chápáno jako zvláštní „představení“, které málo souvisí s běžným eucharistickým životem (mše svatá, adorace). Nezřídka zazněl i názor, že průvod je jen představení pro opilce na zahrádkách kroměřížských hospod.
Byla to pro mě, sestry a bratři, hodně tvrdá řeč, kterou neni kolikrát jednoduché přijmout, a to i protože zaznívala z úst lidí, velmi vzdělaných a lidí hluboké víry. A i když já osobně stojím na straně té, pro někoho možná překonané formy barokního slavení, tak jsem si musel položit tu stejnou otázku. Jak tedy prožívat dnešní slavnost Božího těla? Jakou formu zvolit, abychom dokázali světu ukázat, skrze svou víru, že Bůh je reálně přítomný v nejsvětější svátosti a je pro nás jedinou nadějí tohoto světa, ve kterém se zhmotňuje tolik bolestí a slz, o kterych se může často zdát, že není nikoho, kdo by je osušil nebo setřel?
Je nutné si pravdivě přiznat, že společnost se opravdu změnila a církev se musí měnit také. Nemůže žít minulostí, která se nikdy nevrátí. Je nutné aby církev reagovala na znamení doby, které jsou nově ve světě přítomná. Boží Tělo proto nemůže být demonstrací moci a triumfalismu, jak bylo zvykem. To by bylo nepochopení podstaty křesťanství. Dnešní poslání církve ústy zesnulého papeže Františka je to, že církev musí vyjít ven do světa a být tam, kde Bůh zdánlivě nikomu nechybí a léčit zraněné, hledat ztracené, nést naději v první linii bitevního pole dnešního světa, tam kde se odehrává nelítostný boj dobra a zla, jak můžeme vidět všude kolem nás. A každý by si měl vybrat, na které straně bude stát. A Boží tělo a způsob jeho slavení, je příležitostí nejenom druhým, ale i sobě, tu stranu ukázat. Ukázat, kým pro nás Bůh je. Že je nám blíže, než se nám samotným může zdát. Že není důležitá forma, ale obsah, který v ní bude přítomen. A tím obsahem nemůže být nic jiného, než Láska k Bohu, tak reálně přítomném v Eucharistii, kterou tento svět může pochopit jedině skrze teologii našeho života, který žijeme. Tou teologii musí být ovoce Ducha svatého, jak o nich píše apoštol Pavlem Galaťanům Tedy láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost, které z nás musí vyzařovat z každým nádechem a výdechem našeho těla. Jen tak nám okolní svět uvěří a pochopi to, co je jinak lidským rozumem nepochopitelné.
A tak Vám sestry a bratři přeji mít odvahu, aby se slavností Božího těla stal právě náš obyčejný život, ve kterém bude Bůh vždy takto přítomen. Protože On je neustále nad námi, před námi a v nás. Nemáme lepší příležitost, aby se náš život pro druhé, stal tím “barokním průvodem” Těla a krve Páně, kterému bude ale každý rozumět. Pak budou božím milosrdenstvím a láskou všichni nasycení, stejně jako jsme mohli dnes slyšet v evangeliu. Ale věřím, že i dnešní liturgie jako, odlesk té doby minulé, k tomu může dopomoci. Amen