Již celý týden nám církev předkládá ve všední dny v prvním čtení úryvky z 1. listu svatého apoštola Pavla Soluňanům, který je považován za nejstarší text Nového zákona, napsaný kolem roku 50 n. l. Je to tedy vůbec první dochovaný křesťanský spis. Abychom mu dobře rozuměli, je potřeba zasadit ho do dobového kontextu. Vzniká v době, kdy je církev mladá, pronásledovaná, plná nadšení, ale i otázek. Pavel píše komunitě, která je sama uprostřed pohanského světa, aby jim byl posilou, že jejich naděje v Krista není marná a že jejich utrpení má smysl.
Kdybychom se zamysleli nad tím, co prožívali první křesťané v Korintu, možná bychom dokázali naleznou podobnosti, ale i rozdílnosti i s dnešní dobou. Korint i dnešní Evropa, jsou hluboce kosmopolitním prostředím, jsou místem setkávání kultur a idejí, s velmi rozšířeným náboženským a světonázorovým pluralismem – různé duchovní cesty, různé pohledy na smysl života. Ve společnosti silně přítomen materialismus a hedonismus, tzn. že je kladen velký důraz na majetek, zábavu a tělesné potěšení a z toho plynoucí mravní uvolněnost. Sexualita a vztahy jsou chápané spíš jako volba jednotlivce než závazek. Církev je ve společnosti v marginálním postavení, křesťané se musejí potýkat s tlakem většinové kultury. Ale co nás asi nejvíce odlišuje, je charakter církve.
Prvotní církev je chudá a přitom bohatá. Nemá chrámy, ale má víru, naději a lásku. Není bohatá, ale žije ve sdílení a bratrství. Nemá žádný podíl na moci, ale je plná Ducha svatého, který ji posiluje i uprostřed pronásledování.
A dnešní církev? Bohatá a přitom chudá. Máme nádherné kostely, máme historii, ale často se ptáme: Kde je ten prvotní oheň? Nejsme pronásledovaní, ale někdy jsme lhostejní. Máme svobodu, ale někdy se bojíme vydávat svědectví. Máme instituce, ale někdy ztrácíme radost jednoduché víry.
Možná se nám tyto rozdíly můžou zdát velké, možná nepodstatné, ale v dnešním evangeliu zaznívá ještě něco daleko závažnějšího, než tyto rozdíly. To co neukazuje na církev, ale ukazuje na okolní svět.
Nazareťané měli své představy: čekali mocného Mesiáše, který změní politické poměry. A když přišel „obyčejný syn Josefa“, nedokázali v něm vidět Božího zachránce. Jejich problém nebyl v tom, že by nevěděli o Bohu – ale že se spása nehodila do jejich očekávání.
Dnes je situace jiná, ale v jádru podobná. Naše společnost také ví o Bohu a už ani nemá potřebu Ježíše aktivně vyhánět. Spíš je lhostejná. Nekřičí „Pryč s ním!“ jen říká: „Je mi to jedno.“ Tento postoj má své jméno: apatheismus – ne nepřátelství k Bohu, ale nezájem. Moderní člověk hledá spásu v technice, vědě, pohodlí, zábavě a myslí si, že Boha nepotřebuje, protože je sám sobě bohem. A výsledek je naprosto stejný jako v Nazaretu: Kristus stojí uprostřed světa a svět ho míjí.
Evangelium k nám přichází, ale a říkáme si: „To není pro mě, to nepotřebuji. Mně se daří, nic mi nechybí.“ A přesto – všichni potřebujeme spásu. Protože jednou každý z nás narazí na hranici, kde technika ani peníze, ani úspěch nepomohou – a tou hranicí je prázdnota srdce, vina, utrpení a nakonec naše lidská smrtelnost.
Bratři a sestry, i my se můžeme chovat jako lidé v Nazaretu nebo jako lidé dnešního sekulárního světa a svůj pozemský život žít tak nějak bez víry v Boží spásu. Nemusí to kolikrát být asi život tak nějak špatný, ale vždy mu bude něco chybět, protože bez naděje nemá náš život smysl. A opravdovou nadějí je pouze Kristus. To On je silou prvotní církve, nenechat se zlomit tím, co se děje ve světě kolem. On přináší odvahou nechat v našich srdci působit boží milost, která dá správně porozumět slovům proroka Izaiáše z dnešního evangelia. Jen tak vytvoříme Kristovo tělo, Jeho církev, kterou ani pekelné mocnosti nepřemohou. Církev, která bude “Polní nemocnicí v prvních liniích dnešního světa.” jak by řekl zesnulý papež František.
Ježíš na nás nikdy neapeluje: „Buďte většina, vládněte, ovládněte svět.“ Kristus nechce církev, která se opírá o čísla, vliv nebo moc. Chce církev, která je živým svědectvím – malá jako hrst soli, ale nezbytná, světlo v temnotě, nepatrný kvas, který může proměnit celé těsto. Církev nepotřebuje více lidí „na papíře“, ale více srdcí, která hoří pro Krista a pro ty, které nám Bůh posílá do cesty.
Proto každý z nás, kdo jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, máme povinnost být nablízku také těm, kterým Bůh zdánlivě nechybí, nebo těm, kteří ho ani nehledají. Protože dříve nebo později i oni mohou se začít obracet k Bohu a klást si stejné, nebo podobné otázky, jako obyvatelé Korintu a hledat někoho, kdo na ně odpoví. Toto vědomí ať je pro nás každý den nadějí a posilou ve víře, protože toto je to inspirující poselství Pavlova listu pro dnešní dobu. Amen.