Dnes na 23. neděli v mezidobí se ocitáme opět s Ježíšem na cestě do Jeruzaléma, kam směřuje, aby se naplnila vůle Jeho nebeského Otce. Vydává se na cestu po působení v Galileji, kde vykonal většinu svých zázraků, které máme v Lukášově evangeliu zachyceny. Ale v kapitolách na cestě do Jeruzaléma, evangelista záměrně posunuje těžiště Ježíšova působení jiným směrem. Už to není o zázracích a divech, ale o učednictví, modlitbě, milosrdenství a pokání. A tak i my se můžeme společně se zástupy vydat na tuto cestu, abychom dokázali pochopit co znamená být Ježíšovým učedníkem, tak jak nám to zaznělo v dnešním úryvku evangelia.
Musela to být velmi fascinující podívaná. Ježíš přichází z Galileje jako ten, kdo má moc a autoritu. Lidé se ptají : „Kdo to jen je, že i vítr a vody ho poslouchají?“. Ty velké zástupy lidí, kteří ho následují, jsou určitě ohromeni tím, co kázal a konal. A mají touhu uvidět v Něm naději pro sebe a svou budoucnost. Lidské přirozenosti je vlastní, že špatně snášíme nejistotu a chaos, proto tak toužíme po jistotě, že zítřek bude lepší než dnes. Chceme mít pocit bezpečí a snadno dovolujeme někomu, aby za nás přebral tu tíhu odpovědnosti za směr, kterým se náš život ubírá.
Papež František, v jedné ze svých promluv na toto téma říká: “Stává se to i dnes: zvláště v dobách osobních a společenských krizí, kdy jsme více vystaveni pocitům hněvu nebo se bojíme něčeho, co ohrožuje naši budoucnost, že jsme zranitelnější, a tak se na vlně emocí spoléháme na ty, kteří se obratně a lstivě umí na této situaci svézt, využívají strachu společnosti a slibují, že budou „spasiteli“, kteří problémy vyřeší, zatímco ve skutečnosti chtějí získat větší uznání a moc, postavení, možnost mít věci ve svých rukou. Ale dobře si zapamatujme, tohle nikdy není Boží styl.”
Ano, Ježíš v evangelium nám ukazuje pravý opak, že Bůh takto nejedná. Boží styl je úplně jiný. Bůh v osobě Ježíše Krista nezneužívá našich potřeb, nikdy nevyužívá našich slabostí. Nesvádí podvodem a nerozdává laciné radosti, On nikdy nemá potřebu zástupů. Naopak se zdá, že Ho znepokojuje, když ho lidé následují v euforií s lehkomyslným nadšením.
Tak si tedy můžeme tady a teď, v návaznosti na to, co nám dnes v liturgii zaznělo a každý sám za sebe, položit otázku: “Proč jsme sem dnes vlastně na mši přišli? Chceme následovat Krista a jaké jsou naše důvody kráčet s ním?”
Toužíme tedy po pravdě, abychom dostali odpověď na existenciální otázky o smyslu našeho života, naší smrtelnost a univerzální spravedlnosti? Nebo jsme přišli, protože hladovíme ve svém srdci po lásce, ale takové, která miluje bez podmínek? Pokoušíme se hledat naději pro věčný život, protože pozemské jistoty se každému jednou rozpadnou? Nebo chceme v sobě probudit sílu vzkříšeného Krista, který svou mocí odpuští každou naši vinu a tak dokáže změnit naše srdce a poslat nás do to tohoto světa jako své učedníky?
A nebo jsou to jenom důvody světské, kdy za závojem zbožnosti se může ukrývat pouhé uspokojování našich potřeb, kdy sobecky myslíme hlavně na sebe a ne na své bližní a tak se vydáváme na špatnou cestou?
Jak tedy dokázat správně následovat Krista? Kde je možné naleznout klíč, kterým rozluštíme a pochopíme tu zdánlivě tvrdou řeč o následování. Ten klíč nám Duch svatý vložil do knihy Moudrosti, kde je zjevena Boží moudrost, jako přímý protikladu moudrosti tohoto světa.
Moudrost tohoto světa, se často měří jenom úspěchem, mocí, penězi a vlivem. Svět považuje za „moudré“ ty, kteří dokážou využít situace pro vlastní prospěch. Je to moudrost krátkozraká, která sotva rozumí věcem „na dosah“, natož Božím plánům. Každý den jsme přehlcování takovouto falešnou moudrostí, která nepřínáší do světa nic jiného než pomíjivé štěstí, pýchu, sobectví, strach a nejistotu, na kterých dokáže velmi dobře klíčit zlo .
Ale naproti tomu Boží moudrost je darem, ne výsledkem lidské chytrosti. Kdo ji má, vidí svět Božíma očima. Dokáže cítit co se Bohu líbí, co vede k věčnému životu. Dává sílu zapřít sám sebe a jít za Kristem a stát se opravdovým učedníkem, který pak dokáže zakoušet Boží přítomnost s každým nádechem a výdechem svého těla.
Nenechme se ale zmást tím, jak lehce se to řekne, protože náklady, neboli cena toho, co budeme muset dát na druhé místo, jsou pohledem toho světa pro mnohé nepochopitelná a neakceptovatelná. Protože unést kříž našeho lidského bytí, které má do své přirozenosti vepsáno být vždy na prvním místě, není vůbec snadné. Ale co je pro člověka samotného nemožné, tak to s Boží milostí a s Ježíšem v srdci přece jen můžeme dokázat. A to nejenom tak, že uneseme svá vlastní břemena, ale dostaneme sílu nadlehčit i břemena druhých. A tak se stane náš život darem od Boha a ne nějakým našim soukromým vlastnictvím, o které nejsme ochotni se s ostatními podělit. Náš život jako Boží dar má totiž podobu velkorysé a milosrdné lásky člověka k člověku, takové jakou nás od věčnosti miluje Bůh. To je ta naše svobodná volba, kterou nám v dnešním evangeliu nabízí Ježíš, abychom před touto lásku nepostavil nic, ani ty nejdražší city a největší majetek.
Když se v dnešním světě dívám kolem sebe, tak mám kolikrát pocit, že spousta lidí si zakládá na tom, jak mají dobré rodinné vztahy. Mezi manželi, s rodiči, dětmi, vnuky a sourozenci, že žijí Tak nejak dobrý život, ale pouze ve své skupině nebo kultuře, které tvoří uzavřenou bublinu. A mají pocit, že není přece nutné se dívat ven a zajímat se o to, co se tam vně děje. Nezajímá je to “cizí” utrpení, bolesti, války, které se jejich bubliny nedotýkají. Ano, očima toho světa jakoby se tento nezájem pro mnohé stává vzorem dobrého života. Ale ne tak pro Boha. Ježíš přece přebývá v tomto světě hlavně v těch, kteří potřebují naši lásku a pomoc, více než kdo jiný, i když nejsou z okruhu lidí s námi nějakým způsobem spojenymi. A pokud se zaštiťujeme a omlouváme tím, že to není má povinnost, že přece mí nejbližší jsou na prvním místě, tak podle Lukáše Boha jenom míjíme. To je ten nový a radikální obsah Ježíšova poselství o tom, jak Ho následovat jako učedník na jeho cestě.
A tak Vám v závěru sestry a bratři přeji, ale i sám sobě, abychom hledali vždy Boží Moudrost a ne moudrost tohoto světa a nikdy nezapomínali na Boží styl, který nás neomylně povede po správné cestě. Jen se zrakem upřeným na Krista můžeme do tohoto světa přinášet naději, že Bůh, i skrze nás, dokáže setřít každou slzu z lidských tváří. A to je přece úžasné. Amen