Po včerejším svátku Povýšení svatého Kříže nám církev v liturgii dnes předkládá Památku Panny Marie Bolestné. Po liturgické reformě z roku 1969 dnešní památka spojila do jednoho slavení dva svátky, které měly v církvi dlouhou tradici. A to svátek Panny Marie pod křížem a svátek Sedmi bolestí. To, že po svátku Povýšení svatého Kříže slavíme památku Panny Marie Bolestné, má hlubokou teologickou souvislost.
Tyto dvě slavnosti nelze oddělit: Kristovo vykupitelské utrpení a Mariino lidské spolu-utrpení tvoří jednotu. Už prorok Simeon předpověděl Marii: „I tvou vlastní duši pronikne meč“ (Lk 2,35). A evangelista Jan zaznamenává, že „u Ježíšova kříže stála jeho matka“ (Jan 19,25).
Bůh nám na příkladu Panny Marie ukazuje, že kříž a bolest nejsou od sebe odděleny, ale že křesťan je volán nést svůj kříž v lásce. To, co spojuje kříž a bolest, není zoufalství ani bezvýchodnost, ale Boží láska, která se darovala až do krajnosti (srov. Jan 13,1). A člověk je zván, aby na tuto nekonečnou milost odpověděl vlastní láskou a důvěrou.
Tuto lidskou zkušenost velmi silně vyjadřuje mariánský hymnus Stabat Mater dolorosa („Stála Matka bolestná“). Pravděpodobným autorem je františkánský básník Jacopone da Todi, který v něm dává hlas Mariinu mateřskému srdci, stojícímu pod křížem a sdílejícímu smrt svého Syna. Tento hymnus se stal nejen součástí liturgie, ale i zdrojem duchovní útěchy a meditace pro mnohé generace věřících
Tradice dnešního slavení sahá hluboko až do 12. století, kdy dochází k proměně duchovního života, který byl tehdy soustředěn hlavně v klášterech. 11-12 století je dobou prudkého rozvoje měst na pozadí obchodu, řemesel a univerzitního školství. Vznikají nové vrstvy společnosti: měšťané, studenti, kazatelé, kteří nežijí v klášterech, ani na venkově, ale uprostřed každodenního ruchu. Jejich duchovní potřeby jsou jiné než u mnichů: potřebují spiritualitu, kterou lze žít uprostřed světa. A tak se křesťanská spiritualita více posouvá od abstraktní kontemplace k osobnímu vztahu, soucitu a sdílení. A jedním z projevů této nové spirituality je právě větší důraz na osobním vztahu k Ježíš a Marii, který je motivován hledáním utěchy v těžkých dobách středověku. Tehdy, stejně jako i dnes, můžeme najít zvláštní podobnost, že v těžkých dobách si lidé více začínají pokládat otázky po smyslu svého života a hledají Boha a Maria a její život, můžou být právě tím mostem, po kterém k němu mohou bezpečně dojít.
Často se setkávám u reformovaných křesťanských denominací s otázkou, proč vlastně nejdeme přímo ke Kristu, proč potřebujeme mít Marii jako prostřednici? Odpověď asi není jednoduchá, protože v Bibli nám jasně apoštol Pavel v 1. listu Timoteovi říká: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ a církev to plně uznává. Tak jaká prostřednice? Ale pro vysvětlení a pochopení že nejde o žádnou herezi, je nutné se na tuto lidskou potřebu podívat s několika úhlů.
Ježíš Kristus je v plnosti Bůh i člověk, je svatý, všemohoucí, soudce i Pán, který je nade vším. A Maria je “jen” pouhá nepatrná dívka, tak stejná jako každý z nás. Sdílí naše slabosti, chudobu, starost o dítě, být migrantem v cizí zemi, a nakonec nevýslovnou bolest pod křížem. Prožívala v životě to, co nejednou zakouší každý z nás. A i když nás Ježíš miluje nekonečnou Boží láskou, ta může být pro někoho neuchopitelná, protože je velkým tajemstvím, které je nepopsatelné lidským jazykem. Ale Maria jako naše nebeská Matka, nám Ji může zprostředkovat po lidsku, protože mateřské lásce dokáže každý porozumět.
Svatý Bernard z Clairvaux, často mluví právě o Mari jako o „cestě k Bohu“ — že Maria vede k Ježíši. Proto když někdo jde k Synu přes Matku, nevnímejme to jako slabost, ale spíše jako boží pedagogiku: “kdy k Bohu, který je nekonečný, nás Bůh sám vede skrze srdce Matky, které je blízké a lidské.”
Proto každý z nás, tady a teď, si může sám pro sebe a ve spojení s naší Nebeskou Matkou, vyslovit prosby, které mohou být slokami našeho hymnu Stabat Mater dolorosa, které ale píše naše zkušenost s bolestí pozemského bytí.
Maria, Matko stojící u kříže, uč nás věrnosti zůstávat u tvého Syna i tehdy, když temnota zakrývá světlo, když bolest svírá srdce, když už není lidské naděje.
Přimluv se za nás, abychom dokázali nést břemena druhých, abychom se neodvraceli od jejich utrpení, ale stáli jim nablízku, jako jsi dokázala ty.
Nauč nás soucitu, který není jen slovo, ale je reálnou přítomností. Ať dokážeme mlčet s trpícími a naše slzy ať jsou jejich slzami, kterými se nás svou nekonečnou Láskou Bůh dotýká.
Tvůj Syn vzal na sebe naše utrpení, hříchy, ale také i mou vinu. Pomoz nám Matko, abychom nikdy nezapomněli, že jeho kříž je připraven i pro nás.
Když stojíš pod křížem a vidíš smrt svého Syna, přijmi i naše lidské otázky, naše zápasy s utrpením, kterým nerozumíme. Uč nás, že i v těchto chvílích můžeme stát s tebou a s Ježíšem.
Uč nás nést kříž života. Uč nás najít smysl i v bolesti, která se zdá prázdná. Nauč nás modlit se i slzami, když už slova nestačí.
A když přijde den naší smrti, Matko, stůj u našeho kříže tak, jak jsi stála u kříže svého Syna. Amen.