Když se sestry a bratři zaposloucháme do dnešních liturgických čtení, tak si opět můžeme ověřit, jak je Bible neustále živým Božím dialogem s člověkem. Každá situace – radost, bolest, otázky, vztahy – má v Písmu svůj obraz, kterým nám Bůh odpovídá. A dnes můžeme v liturgii slyšet podobenství o svědectví víry a způsob jakým si Bůh volí své služebníky. Lidským pohledem je toto boží jednání kolikrát tak nepochopitelné, ale je vždy podmíněno našim svobodným souhlasem.
Asi pravděpodobně každý z nás, by se teď mohl zvednou a vyprávět svůj vlastní příběh o svém svědectví víry. A dozajista by jsme uslyšeli tak neuvěřitelné příběhy o tom, jak nás Bůh volá k sobě. A každé z těchto svědectví bude tak diametrálně jiné, protože Bůh je neuchopitelný, nepopsatelný lidským jazykem a chápáním. Protože On není nijak omezen ve svém konání, jak jsme mohli slyšet v dnešním prvním čtení. Žádné mantinely ani hranice u Něj neexistují. Není svázán vyvoleným lidem ani hranicemi církve, – může si použít i „cizince“ nebo „nevěřící“, aby uskutečnil svou vůli. Proto nebuďme zbytečně slepí a mějme otevřené oči a svá srdce i k přijetí božích skutků, které Bůh vykonává prostřednictvím těch, kteří jsou zdánlivě nevěřící. Bible nám ukazuje, že jeho plány jsou opravdu univerzální a otevřené všem národům, všem lidem bez rozdílu.
Dnešní doba je pro církev velmi zvláštní. Je něčím, co po více jak 1700 let nepoznala. Cirkev od konstantivského obratu, kdy se na dlouhou dobu stala státním náboženstvím, ztratila společenské privilegia. Křesťanství už není „samozřejmou součástí“ státu ani kultury. Naše víra se přestává předávat „zvenčí“ tradicí a institucí, ale je věcí osobního rozhodnutí. Prakticky to znamená, že ubývá křtů, církevních sňatků a pohřbů, a hlavně také povolání – protože „kulturní křesťanství“ mizí. A tak se pomalu církev stala menšinou a už není „hlavním hlasem společnosti“. Musí se znovu učit žít jako „malé stádo“ (Lk 12,32), které nemá nic jiného než své svědectví víry, které je obrazem našeho života jako služby. Můžeme vidět sami kolem sebe, jak to může být pro církev bolestné, ale také zároveň očišťující. Bez státní ochrany či privilegia se ukazuje, kdo víru bere vážně. Křesťanství se tak může zbavit nánosů politické moci a nenávratně se soustředí na evangelium. Druhý vatikánský koncil v dokumentu “O náboženské svobodě”, to formuloval pozitivně: víra má být svobodnou odpovědí, nikoli nátlakem státu či kultury, i přesto, že dnešní společnost je pluralitní a často nábožensky lhostejná.
Konec konstantinovského modelu znamená, že církev se znovu vrací ke svému původnímu poslání: být společenstvím učedníků, světlem a solí ve společnosti. Pokud přijmeme tuto pravdu, tak to bude pro nás osvobozující proměna, která proměňuje církev z mocenské na služebnoun.
Možná že se mýlím, ale mám pocit, že dnes církev stále tak nějak tápe a kolikrát neví, jak s tou změnou paradigmatu naložit. Papež František se snažil skrze synodální reformu církev změnit tak, aby dokázala na tuto novou situaci reagovat. A Ježíš nám ukazuje tu cestu, na kterou bychom se měli vydat. Říká Mt 5,14–16: „Vy jste světlo světa… ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a chválili vašeho Otce v nebi.“ A také nás v dnešním evangeliu vybízí, abychom nebyli ustrašenými křesťany, ale abychom byli odvážní a měli misionářské sebevědomí, které je hlavní myšlenkou dnešního evangelia.
Co tedy znamená mít misionářské sebevědomí? Nikdy to nemůže být pýcha ani pocit nadřazenosti, jak někdy můžeme v církvi pociťovat. Ale je to jistota, že Bůh nám svěřil radostnou zvěst, která má moc proměnit tento svět. Toto sebevědomí nikdy nevychází z nás, ale z Ducha svatého, který v nás působí. Papež František často říká, že církev má být „církev vycházející“ – ne taková, která se schovává za zdmi toho co bylo, ale takovou, která se vydává na nové a neprobádané cesty, do ulic, mezi lidi. I když jsme dnes menší, než jsme byli, i když jsme možná v očích světa bezmocní, přece máme světlo, které svět potřebuje. Žádné jiné světlo není nadějí, která má moc každého z nás spasit a přivést do Boží náruči. Ježíš v dnešním evangeliu ukazuje podobenství o člověku jako lucerně: sám o sobě slabý a křehký, ale když v něm hoří Boží světlo, stává se znamením pro druhé. Naším úkolem není světlo vyrábět, ale pouze nechat hořící Kristův plamen prosvítat skrze náš život – v modlitbě, v pravdě a v lásce. To světlo, které dává Kristův plamen, to nejsou žádné velké okázalosti, pompa nebo gesta. Tím světlem je boží láska, vyjádřená našim úsměvem, pomocí, odpuštěním, sdílením, dotykem, objetím, stiskem ruky, modlitbou nebo slzami. To všechno nás očima toho světa nic moc nestojí, ale je tím, co dokáže svítit v temnotě toho světa. Je vědomím a radostí, že to co máme v Kristu bohatě stačí, protože On je tím jediným pravým pokladem, kterým jsou vykoupeny všechny bolesti a strasti toho světa. Pokud toto pochopíme a naplníme, už nic více nebude potřeba, aby nám toto poznaní určovalo misionářské sebevědomí pro každý okamžik zde na zemi. Amen.