Je neděle večer a všichni máme za sebou náročné období. Včera odpoledne se uzavřeli volební místnosti a všichni už víme, jak volby dopadly. A asi každý z nás si v duchu může tak nějak sám pro sebe přemýšlet o tom , jak výsledek ovlivní jeho život a životy těch nejbližších. Pocity budou asi rozdílné, někdo určitě propadá euforii, že nás čekají šťastnější zítřky, jiní zase mohou být zklamáni, protože se jejich vidění světa nenaplnilo. Ano, jistě platí, že pro náš pozemský život je to určitě důležité, kdo a jak bude vládnout této zemi a kam bude naše země dále směřovat. Už od dob Aristotela je filozofií člověk definován jako “zoon politikon” neboli tvor společenský, který uskutečňuje své bytí ve vztahu s druhými. Volby v demokratické společnosti jsou pro nás naší svobodnou výpovědí o tom v jaké společnosti chceme tyto vztahy naplňovat. Svou volbu často opíráme o slovo “naděje”, které je velmi důležitým sloganem volební kampaně. Je to slovo, o kterém politici často tak rádi mluví, i když možná pravý obsah tohoto slova jim uniká. Bylo by krásné, kdyby věděli o čem mluví, protože člověk je bytost doufající a tvor naděje, často dokáže podlehnout svým iracionálním touhám. A tak pojďme na vlnách dnešní liturgie vyplout na společnou cestu směrem k jediné opravdové naději, kterou v životě máme a která se nám pokaždé zpřítomňuje v mysteriu, neboli tajemství.
Kdyby jste si otevřeli misál, to je ta kniha, kterou za chvíli dáme na obětní stůl, tak na stránkách 27. týdne v mezidobí, bychom jako první uviděli vstupní antifonu. Touto vstupní antifonou začíná každý mešní liturgický formulář neboli soubor všech textů mše svaté. Jeho forma má starobylý původ ze 4 století, a stejně jako tenkrát, tak i dnes má uvádět celé shromáždění věřících do tématu liturgie daného dne a ukazuje hlavní myšlenku slavení. Liturgická reforma II. vatikánského koncilu umožnila ji nahradit jiným vhodným zpěvem. A jak je obvyklé, tak i dnes v liturgii nám zazněla sloka písně z kancionálu místo vstupní antifony a proto jsme nemohli slyšet následující verše z knihy Ester: “Bože, v tvé moci je všechno a nikdo nemůže odporovat tvé vůli. Tys učinil nebe i zemi a všechno, co je pod nebem. Ty jsi Pán všeho tvorstva.”. Právě touto modlitbou se starozákonní královna Ester obrací k Hospodinu.
V knize Ester se židovský lid, který je v exilu, ocitá v ohrožení, protože perský král Asverus, vydal dekret o vyhubení všech Židů. A královna Ester, židovská sirota, která se díky své kráse a moudrosti stala královnou, je vyzvána, aby se přimluvila za svůj lid a zachránila ho. Ester se bojí, protože přistoupit ke králi bez pozvání znamenalo riskovat život. Proto se nejprve obrací v modlitbě k Hospodinu, aby vyznala, že Bůh je jedinou nadějí pro ni, ale také pro její lid. Ten příběh jak jistě víte, dopadl dobře a právě tento verš se stal v křesťanské duchovní tradici, vzorem modlitby v nebezpečí a úzkosti, kdy člověk všechen svůj strach i naději klade do Božích rukou.
Jak tedy chápat opravdovou naději, naději diametrálně jinou od toho, co nám politikové nabízejí? Kdo byl včera na děkanátní pouti, tak mohl slyšet z úst otce arcibiskupa Josefa větu, že naděje není optimismus, tedy přesvědčení, že „všechno pohledem tohoto světa dopadne dobře“, ale je to naše důvěra, že Bůh má poslední slovo. Proto se opravdová naděje rodí z víry, že i když se kolem nás všechno hroutí, tak věříme že Bůh jedná. Protože člověk bez naděje možná dýchá, ale přestává svůj život opravdově žít. Pravá naděje se rodí v časech našich zkoušek, kdy se zdá že už je vše ztraceno. To jsou okamžiky, kdy naše srdce dokáže vyslovit modlitbu: ”Bože nenech mě padnout” a obrací k Bohu slovy: “Ne má, ale tvá vůle se staň!”. A to i v případech, kdy nevíme po jakých životních cestách budeme kráčet.
A tak v prvním čtení můžeme slyšet modlitbu podobnou té, co se modlila Ester. Prorok Habakuk křičí k Bohu: „Jak dlouho ještě, Hospodine, budu volat o pomoc, a ty neslyšíš? Proč se díváš na bezpráví a dopouštíš násilí?“ To je křik, který známe i my. Když vidíme války, nespravedlnost, lidskou bolest. A nejen kolem nás – někdy i v naší rodině, ve vlastním životě. A prorok Habakuk dává hlas naší otázce “Bože, proč?”, která se nám tak často dere z úst. Ale Bůh nám nikdy přímo neodpovídá na tuto otázku. I prorok dostává jinou odpověď než by čekal. Bůh odpovídá: „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ Jinými slovy: “nečekej, že hned pochopíš všechno. Ale žij z víry, že já jsem, že tě nesu, že moje cesty jsou jistější než tvé představy. Papež František říká o naději, že proměňuje člověka: “Kdo doufá, ten nežije v úzkosti. Naděje dává člověku sílu zvednout se. Je to tichá, ale vytrvalá síla, která vede k lásce. Naděje je jako kotva – drží loď našeho života i uprostřed bouře.” A evangelista Lukáš ukazuje, co dělá tuto kotvu pevnou. Je to prosba: “Pane, dej nám více víry”, kterou bychom měli mít na nejenom na rtech, ale i v srdci. A Ježíš v podobenství doplňuje, že více víry neznamená její množství, ale její opravdovost v Boží přítomnosti dnes a ne jako “vírou v lepší zítřky”, jak nám politici od nepaměti slibují.
A tak Vám sestry a bratři, ale i sám sobě přeji, abychom nikdy nespoléhali na naději z volebních billboardů, která, je nadějí pouze těch, kteří jsou na nich zobrazeni. Ta jejich pozemská naděje trvá pouze do prvního deště, který ji smyje a plakáty strhne dolů, do prachu země. Mějme na paměti, že ta pravá Naděje je Boží dar, ale i lidská odpovědnost nejenom za sebe, ale i za druhé a odvaha takto jednat. Je to světlo, které Bůh zapaluje v srdci člověka, aby nezůstal v temnotě. Aby ať už se v našich životech děje cokoliv, abychom dokázali říci: „Ještě není konec, Bůh stále jedná.“ Amen