Dnes v pondělí 27. týdne v mezidobí nám v evangeliu zaznívají dvě důležité věty. Na začátku pronáší znalec zákona větu: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ a na závěr dialogu slyšíme Ježíše, jak mu říká: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Ten rozhovor, který jsme slyšeli, není nějakou akademickou debatou, ale je zásadním dialogem o tom jak milovat Boha a své bližní, celým svým srdcem, celou svou silou a celou svou myslí. A pro ty, kdo nemají teologické vzdělání, nebo pro toho zákoníka, který nerozumí, nebo spíš nechce rozumět, ale i nám všem, Syn Boží přidává dovětek “milovat druhé jako sám sebe.”.
Právě tyto dvě věty s dovětkem, jsou poslestvím jak dát smysl svému pozemskému bytí. Lidský život si můžeme představit jako cestu, po které jdeme do Jeruzaléma, stejně jako ten Samaritán. Ta cesta je naše každodenní přítomnost a Jeruzalém je symbolem nebeského království, kam bychom měli náš život směřovat. A každý, ať věřící nebo nevěřící, má na této cestě své poslání, ve kterém by měli využít všech darů Ducha, které nám byly dány. A Ježíš nám ukazuje, že tím nejdůležitějším, je vždy být Samaritánem, neboli takovým člověkem, o kterém Písmo říká, že je stvořen k Božímu obrazu. To je to, o co se máme snažit, aby na nás bylo poznat, kdo nás posílá. Ale jelikož nejsme andělé, ale pouze lidé se svou lidskou přirozeností, tak stejně jako u proroka Jonáše, klademe často naše já na první místo. A tak se naše životní cesty spíše podobají cestě proroka Jonáše, zachycené ve stejnojmenné knize ze Starého zákona.
Ten příběh je určitě všem velmi dobře znám a je napínavým vyprávěním o tom, jak je nesnadné stát se svobodně Hospodinovým služebníkem. Prorok Jonáš je poslán do nepřátelského města Ninive. K lidem, o kterých měl své mínění a kterým nechtěl hlásat Boží vůli, se kterou nebyl ztotožněn. Lidským pohledem měl asi pravdu, neboť neřest Ninive byla podle svatopisců “až do nebe volající”.
A tak s pocitem zadostiučinění očekával, jak Bůh vymaže Ninive z mapy světa, podobně jako Sodomu a Gomoru. A když jeho vize není naplněna, odmítá přijmout své poslání a utíká před Bohem a svou zodpovědností nabídnout zachrany obyvatelům Ninive. Tím útěkem se promění jeho život v jednu velkou bouři a je pohlcen temnotou svého selhání, které ho naplňuje jenom bolestí a pocitem viny.
Německý psycholog Karl Jaspers, filosof a křesťanský existencionalista, se po druhé světové válce, v souvislosti s norimberským procesem, zabýval otázkou viny. Jaspers rozšířil pojem kriminální a politické a morální viny o pojetí viny metafyzické, která se týká každého člověka před Bohem. Jako němec se ptal: “ Jak naložit s vinou celého národa? Jsou vinni jen jednotliví zločinci, nebo i obyčejní občané, kteří režim snášeli či podporovali?” Jaspersovo pojetí ukazuje, že když je poblíž nás pácháno bezpráví a já mlčím, nezasáhnu, ač bych mohl, stávám se spolu vinným, ne nutně v právním či morálním smyslu, ale ve smyslu metafyzickém.
Kněz, levita, zákoník, ale i Jonáš mohou být právě takovým obrazem metafyzické viny. Neudělali žádný zločin, nikomu přímo neublížili. Ale selhali v odpovědnosti před Bohem a před lidmi, kteří potřebovali pomoc, ať už fyzickou nebo duchovní. Nepřipomíná Vám to situace, které můžeme každý den kolem sebe vidět? Často se nám lidem stává totéž co Jonášovi – utíkáme. Říkáme si: „Tohle je moc těžké, nechci, neumím, nezajímá mě.“ Někdy hledáme výmluvy, jindy se schováváme do svých pohodlných bublin. Zavíráme oči před problémy, s větou: Co tě nepálí, nehas!
A Jaspers v psychologické rovině ukazuje, že ať chceme nebo nechceme a neodpovíme na toto boží volání adekvátním způsobem, zůstávají nám jen traumata a pocit viny, i když to kolikrát nikdo jiný kromě nás nevidí.
Ale Jonášův příběh není jen příběhem o selhání, ale dává nám i jistotu, že s Bohem má každá lidská situace a problém své řešení. Bůh nás nenechá nikdy padnou úplně, ale poskytne nám čas o sobě přemýšlet, stejně jako bylo dopřáno Jonášovi ve velrybím břiše a uvědomit si svou vinu nebo selhání. A On jako Otec milosrdenství, je ochoten vždy nám dát novou šanci, ať už se v našem životě stalo cokoliv. Protože máme dar milosti v osobě Ježíše Krista, který na kříží vykoupil každou vinu, i tu která je lidským pohledem neodpustitelná. A tak se před Bohem přiznaná vina stává místem našeho obrácení. Abychom nakonec stejně jako Jonáš dokázali vzít na sebe kříž svého poslání a tak z něj udělali cestu k věčnému životu. Nevím jak pro Vás sestry a bratří, ale kdyby se mě někdo zeptal, abych mu vysvětlit podstatu svátosti smíření, asi lepší slova bych těžko naleznul.
Zákoník se na začátku ptal na cestu k věčnému životu. A i když si nakonec dokáže sám sobě na položenou otázku správně odpovědět, Ježíš mu tou poslední větou ukazuje, že je sice důležité si správně odpovídat na otázky, ale ještě důležitější je naučit se správně jednat. Ukazuje, že cesta k věčnému životu nevede přes pouhé znalosti, ale přes konkrétní boží skutky, ke kterým nás Boží láska vybízí. Tak ať je nám naše nebeská Matka se svým Fiat příkladem, jak dokázat jít přímou cestou do Nebeského Jeruzaléma, stejně jako onen Samaritán. Amen