Nevím jak vy sestry a bratři, ale pokaždé, když slyším tento známý úryvek evangelia, se zamýšlím, komu se tak asi více podobám? Těm bohatým lidem, nebo oné chudé vdově? A popravdě musím říci, že to pro mne není snadná otázka. Ti bohatí lidé, o kterém evangelium mluví, nejspíš nebudou zlí. Nejsou jako ten boháč z podobenství o Lazarovi. Chodí na bohoslužby, přináší dary a snad i žijí slušně. Jsou to lidé, jakými se asi cítí být mnozí z nás. Ale podstatou dnešního evangelia je to, že Ježíš nám ukazuje, že „normálnost“ a slušnost k tomu, abychom byli v Božích očích dokonalí, nestačí. On po nás žádá něco mnohem více – velkodušnost. A tak jsem se pokusil i sám pro sebe si pravdivě odpovědět, co tedy po nás Ježíš žádá skrze dnešní evangelium.
Asi bychom dokázali pochopit každého, kdo by namítal, že být jako ta vdova je bláznovstvím a není možné přijít domů a říct rodině: „Rozdáme všechno, co máme, a Pán se o nás postará.“ Každý z nás má přece odpovědnost nejen za sebe, ale i za své blízké. Proto význam slova velkodušnost neznamená zřeknout se všeho, ale znamená podělit se o vše, co máme a sdílet dary, které jsme od Boha nezaslouženě dostali. Protože nikdy nejsme skutečnými vlastníky, ale jen správci toho, co nám bylo svěřeno. Život, zdraví, schopnosti, víra, to jsou naše hřivny, které nesmějí zůstat zakopány v zemi. Ježíš očekává, že je rozmnožíme a že se o ně podělíme s těmi, kterým nebylo tolik dáno. Ona chudá vdova je asi v tomto smyslu ideálem, pro nás lidsky nedostižným. Obětovat všechno jde totiž proti naší přirozenosti. Vždy budeme mít touhu shromažďovat pozemské statky sami pro sebe, jako jistotu svého života. Ale vdovina dokonalost, jako vzor Boží dokonalosti má být naším cílem. Proto na nás Boží syn apeluje, abychom se učili dávat, i když si myslíme, že máme málo. To je smyslem toho silného kontrastu mezi postojem boháčů a chudou vdovou. Lukáš zachytil dva prototypy víry: věřit v Boha a nebo věřit Bohu jako vdova, která mu dává všechno. Právě v těchto dvou protipólech chápání víry, je klíč k porozumění dnešnímu úryvku evangelia.
Ježíš si vybral vdovu zcela záměrně, protože ona byla v tehdejší době nejzranitelnějším člověkem. Bez muže, bez sociální jistoty, často odkázaná na milosrdenství druhých. Chce ukát, že její dar nebyl jen projev štědrosti, ale vyznání její víry. Ukazuje, že tam, kde se bohatí opírají o své zajištění, vdova se opírá o Boha a důvěřuje mu a tak se stává ve svém životě duchovně svobodnou. Svobodným se stává každý z nás, pro koho majetek není jistotou, ale prostředkem. Ježíš neříká: „Prodejte všechno, co máte“ ve smyslu, že máme být chudí materiálně, ale že máme být svobodní v srdci, aby nic nebránilo Bohu působit v nás. Vdova dala všechno, protože už vlastnila něco mnohem většího – víru. A ten, kdo má Boha pevně ukotveného v srdci, už nikdu nemůže nic ztratit.
Ale je tu pro nás ještě něco daleko důležitějšího, než to co jsme zatím slyšeli. Tím je pochopit, že vdova dala vše, protože milovala. Protože Láska se neměří tím, co si nechává, ale tím, co dává. Když člověk opravdu miluje, přirozeně se dává celý, ať už jde o vztah mezi lidmi, nebo o vztah k Bohu. Její dar je výrazem lásky, která se neptá, „Kolik musím?“, ale „Kolik mohu?“ To je důvod, proč Ježíš její čin nehodnotí ekonomicky, ale teologicky – jako projev opravdové lásky, která nepočítá, jen důvěřuje. Jenom taková Láska je opravdovou odpovědí na položenou otázku z úvodu, komu by se každý z nás měl podobat.
Protože v našich končinách, kde je skrze sociální systém tak nějak o základní materiální potřeby postaráno, bychom měli být o to více štědří v tom, co nelze penězi koupit. Proto každý, kdo zakusil Boží lásku, tak ať ji dá zakusit i druhým; kdo poznal útěchu, ať potěší trpící; kdo se raduje ze života, ať se podělí s těmi, kdo těžce nesou svou existenci; kdo zakusil milosrdenství, ať je také milosrdný; a kdo nosí v duši světlo věčnosti, ať svítí těm, kdo kráčejí v temnotách konečnosti. To všechno je tou pravou velkodušností, kterou Bůh od nás očekává. Amen