Po době vánoční nám liturgie přináší příběhy z 1. a 2. knihy Samuelovy. Hlavními postavami těchto knih jsou prorok Samuel, král Saul a také král David, na kterého se liturgie bude zaměřovat v následujících dnech. Uslyšíme že životní příběhy dvou prvních králů Izraele nejsou vůbec černobíle, jak bychom mohli snad trochu předpokládat. A tak na obou najdeme jak dobré, ale i stinné stránky.
Proto pro nás nejsou Saul a David jen historickými postavami, ale ukazují dva prototypy lidského bytí. Pro pochopení dnešní liturgie není až tak důležité v čem jsou si podobní, ale to jedno podstatné, v čem se liší. A tím je lidská poslušnost. Saul se řídí vlastní představou, kalkuluje, přizpůsobuje Boží příkaz okolnostem. David – navzdory svým pádům – dokáže být pokorný a uznat svou vinu a znovu se odevzdat Bohu, protože v Božích očích je „Poslušnost lepší než oběť.“ jak jsme mohli dnes slyšet ústy proroka Samuela.
A tak pokaždé když se mluví o poslušnosti, vzpomenu si na sociologicky experiment amerického psychologa Stanleyho Milgrama z roku 1963, který zkoumal, co jsou lidé schopni udělat, pokud jim to přikáže autorita. Výsledky byly naprosto šokující – většina běžných lidí byla schopna krutosti, pokud jednala „na rozkaz“, protože poslušnost vůči autoritě je hluboce vepsána do lidské přirozenosti
Každé společenství, rodina, obec, stát, církev potřebují určitý řád. Poslušnost vůči legitimní autoritě totiž umožňuje předvídatelnost jednání, ochranu slabších, řešení konfliktů bez násilí nebo spolupráci na společném cíli. Klíčové je ale, že poslušnost nikdy nezbavuje člověka odpovědnosti. Svéprávný člověk vždy nese odpovědnost za své činy a nemůže se vymluvit na autoritu, musí rozlišovat.
A tak každý sám pro sebe si může pro sebe v duchu odpovědět, komu jsem více podobní? Chceme být Davidem nebo Saulem? Budeme poslouchat Boha, nebo svět, pro který Bůh neexistuje? Protože každé lidské jednání, které nevychází ze vztahu k člověku, z důvěry a z lásky, se snadno stává nástrojem zla – jak to ukazují i dějiny a zkušenost moderní doby. A tak se zaměřme na jiné dva prototypy lidské poslušnosti nám časově velmi blízké, které se utkali na kolbišti jednoho z nejtemnějších míst na zemi a to nacistického koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Jedna poslušnost se tam stala temným andělem smrti a druhá Božím andělem milosrdenství.
Právě na postavách nacisty Adolfa Eichmanna a kněze, řeholníka Maxmiliána Maria Kolbe, je myslím možné pochopit, že poslušnost sama o sobě není nikdy ctností. Eichmann, jeden z nejhorších Hitlerových katanů, je zodpovedný mezi květnem a červencem roku 1944 za deportaci asi 437 000 maďarských Židů. Drtivá většina z nich byla zavražděna krátce po příjezdu do vyhlazovacího tábora. Eichmann se po válce ukryl v Argentině, kde si žil svůj poklidný život, ale v roce 1960 byl vypátrán a unesen do Izraele, kde byl postaven před soud. Při svém procesu se hájil tím, že byl „jen poslušný rozkazům“. Jeho zvrácená a zbabělá poslušnost, kterou on sám dobrovolně zbavil svobody, svědomí a lásky, se stala nástrojem absolutního zla v rukách zrůdné nacistická ideologie. Byla to poslušnost otrocká, slepá, vyprázdněná od lidskosti a odpovědnosti.
A stejně i tak dnes už svatý Maxmilián Maria Kolbe byl člověkem poslušným. Ale jeho poslušnost, narozdíl od Eichmanna, byla zakořeněna v lásce k Bohu, ale také ke člověku. Za svou činnost v polském odboji byl uvězněn v koncentračním táboře Auschwitz, kde se po celou dobu věznění choval velmi statečně. A když se svobodně rozhodl dát svůj život výměnou za život druhého vězně, otce a manžela, tak nebyl donucen žádnou autoritou tohoto světa.
A tak liturgie těchto dnů nás učí rozlišovat, že poslušnost bez svobody a lásky je otroctvím zla a věčným zatracením. Naproti tomu poslušnost Bohu, která vyrůstá z důvěry, je cestou k věčnému životu s Ním. Saul poslouchal lidi – a ztratil Boha. David poslouchal Boha – a našel milosrdenství. Eichmann poslouchal systém – a stal se temným nástrojem smrti. Kolbe poslouchal Boha – a stal se svědkem lásky, která je silnější než smrt. A právě k takové poslušnosti nás Kristus zve.
A právě tyto kontrasty nacházíme i v dnešním evangeliu. Učedníci se neřídí lidskými náboženskými předpisy, protože jsou s Kristem. Jejich autoritou není lidský řád, ale přítomnost Božího Syna. A stejně tak i my: chceme-li jít s Kristem, naše srdce nesmí především naslouchat hlasům tohoto světa, ale Pánovu slovu. To je to nové víno, ta nová síla, která nás proměňuje a vede ke svobodě.
Ježíš k tomu používá obraz svatby. Možná nám dnes tento obraz uniká, protože už nechápeme svatbu v její plné hloubce. Ve starověku svatba znamenala život – pokračování rodu, plodnost, budoucnost. A právě tímto obrazem Ježíš říká, že s jeho příchodem začíná nový život, svatební hostina Boha s člověkem. Učedníci jsou jejími hosty a také každý člověk bez rozdílu je pozván. Ale nesmíme přijít ve starých šatech našeho sobeckého života. Nelze je jen tak nějak naoko vyspravit. Je třeba je odložit a obléci si nové roucho – roucho pokory, chudoby před Bohem, uznání, že vlastními silami si svůj život nezachráníme. Jen tak „oblečeni v Krista“, otevření jeho milosrdenství, můžeme přijmout Ducha svatého, který nás vede pozemským životem v poslušnosti Tomu, kdo se za nás obětoval.
A tak Vám sestry a bratři i sám sobě přeji aby těch dnů, kdy zakoušíme doteky svatební radosti s Bohem, bylo v našich životech co nejvíce. Aby naše všední dny Boží nepřítomnosti, byly překryty naší sytostí ze svatební hostiny Boží blízkosti, které nám dokáží dát tu důvěru a odvahu, kterou měl Maxmilián Kolbe. Pak dokážeme být poslušni Kristu a ne tomuto světu neboť: „Ďábel může syčet a působit hluk a lomoz, ale nemůže nás uštknout, ani nám uškodit, když sami nechceme.“ Amen