Na dnešní pondělí 3. týdne v liturgickém mezidobí nám připadá památka svatého Timoteje a Tita, biskupů. Zmínky o nich jsou zařazeny v druhé části liturgického roku, kdy se čtou kratší apoštolské listy, ve kterých zaznívá učení. Tyto texty se často používají při svěcení tzn. že jsou stále aktuální. Kdo tedy vlastně byli tyto dvě osobnosti z počátků církvi? Jakou inspirací nám může být jejich odkaz? Když jsem se připravoval na toto kázání, tak se mi tak nějak pořád vybavoval dekret našeho ordináře, ve kterém vyhlásil začátek proměny farností olomoucké arcidiecéze. Tento projekt s názvem Propojení má za úkol reagovat na měnící se svět kolem nás, který se dotýká i života našich farností a i celé diecéze. Oblasti, kterých se to týká je jistě mnoho. Arcibiskup Josef vyjmenovává celkem pět pilířů. Ale podle mě, ten hlavní důraz musí být kladen na pilíř evangelizace. Ne, že by ty ostatní čtyři pilíře (slavení neděle, farní rodina, kněžské společenství, správa majetku) byli méně potřebné, ale služba evangelizace je tím posláním, ke kterému nás Boží Syn, stejně jako Timoteje a Tita, povolal. Abychom nejenom zvěstovali a chránili pravdu evangelia, ale zároveň nebránili Duchu svatému, aby se dotýkal lidí tam, kde skutečně jsou. A tak nejenom naše diecéze by se se měla změnit. Ne proto, že by evangelium přestalo platit, ale proto, že ho musíme hlásat jinak, aby bylo všem slyšitelné, uzdravující a otevřené.
Zmínky o životě dnešní světců se nám dochovaly z novozákonních textů Skutků apoštolů a také z Pavlových listů. A i v tradici rané církve biskup a historik Eusebios z Kaisareie potvrzuje Timoteje jako prvního biskupa Efezu a Tita jako biskupa Kréty a i pozdější martyrologia a liturgická tradice jejich úřad i památku dále rozvíjely.
Svatý Timotej pocházel z Lystry. Jeho matka byla židokřesťanka a otec pohan, takže už od mládí vyrůstal na pomezí dvou světů. Apoštol Pavel si ho vybral jako blízkého spolupracovníka a duchovního syna. Timotej nebyl silnou, průbojnou osobností – Pavel ho dokonce povzbuzuje, aby se nebál své slabosti a mladého věku. Přesto mu svěřuje velmi náročný úkol: stát se biskupem v Efesu, kde musel čelit falešným učitelům, rozdělení obce i morálním problémům. Jeho autorita nestála na tvrdosti, ale na věrnosti evangeliu, čistotě života a otevřenosti Duchu svatému.
Svatý Titus byl naopak pohan, který se stal křesťanem skrze Pavlovo hlásání. Pavel ho vysílá na velmi obtížná místa, do Korintu i na Krétu, tam, kde hrozil chaos, spory a rozklad církevního společenství. Titus měl za úkol „uvést do pořádku, co ještě chybí“, ustanovovat starší a posilovat jednotu církve. Nebyl jen organizátorem, ale pastýřem, který musel spojit pevnost v pravdě s pastorační moudrostí a rozlišováním.
Vice se nám z jejich životů nedochovalo. Ale i z toho mála můžeme říci, že oba dva, Timotej i Titus, byli biskupy v těžkých podmínkách. Právě proto jsou jejich příběhy tak aktuální i dnes. Jako bychom se v čase přesunuli o 2000 let nazpět do doby prvotní církve, kdy z Pavlových listů je zřejmé, že v Efesu působili falešní učitelé, kteří se tvářili jako obránci víry, ale ve skutečnosti rozkládali společenství a přinášeli strach, zákonictví a spekulace. A tak Timotej řeší situace, kdy se „správné učení“ používalo proti lidem, kdy se víra měnila v nástroj moci, kdy bylo těžké rozlišit, kde skutečně působí Duch. A svatý Titus zažívá něco podobného i na Krétě, kde panoval chaos a morální rozklad (Tit 1,10–16), působili tam lidé, kteří se oháněli zbožností, ale jejich život tomu neodpovídal. A tak i on asi musel obezřetně chránit pravdu evangelia, aby zároveň neuhasil víru těch, kdo byli slabí, a tak musel rozlišovat mezi nutnou korekcí a odsuzujícím postojem. Nepřipomíná Vám to tak trochu dnešní obrazy ze světa, ve kterém žijeme? Kdy mocní zneužívají víru ve svůj prospěch ?
A i dnešní úryvek z Markova evangelia, který stojí na samém počátku Ježíšova působení v Galileji má stejné zabarvení. Vidíme Ježíše v plné síle jeho poslání: učí, uzdravuje a vyhání zlé duchy. A i přesto že koná dobro, autority to zpochybňují a označují Boží působení skrze Ježíše, za zlo. Nejde jen o spor názorů, ale o odmítání Ducha svatého, protože ohrožuje zavedený řád a autoritu.
Ano, jako tenkrát i dnes, každý kdo je Kristův, tak stojí před stejnou výzvou. Nenechat se zastrašit autoritami, nezaměnit zákon za evangelium, neoznačit Boží působení za nebezpečí ale také ani nerelativizovat pravdu. V 2. Tim 1,7 Pavel Timotejovi píše: „Bůh nám nedal ducha strachu, ale síly, lásky a rozvahy.“ To je přesná odpověď na pokušení, které nám dnes zaznívá z evangelia, ale i na všechna pokušení, které přináší dnešní doba plná strachu.
Ježíš to názorně demonstruje na obraz rozděleného království: „Království, které je vnitřně rozdělené, nemůže obstát.“ Tato slova varují, aby stavba Božího lidu nebyla rozdvojena – mezi pravdou a láskou, mezi učením a milosrdenstvím, mezi obranou zjevení a nasloucháním lidskému příběhu. Takové království by opravdu neobstálo. Můžeme se zamyslet nad tím, jestli se něco takového neděje i dnes v církvi. Protože církev má odpovědnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi evangeliem a tím, co mu odporuje. Zároveň si ale musí s pokorou přiznat, že bohatství Božího slova se nikdy zcela nevyčerpá a že církev je stále na cestě k hlubšímu porozumění. Druhý vatikánský koncil připomíná, že církev, vedena Duchem svatým, pokračuje v Kristově díle: přišla, aby sloužila, ne aby soudila; aby svědčila o pravdě, ne aby člověka zlomila. Proto musí neustále rozlišovat znamení doby ve světle evangelia.
A právě zde se evangelium dotýká i nás. Kdykoli bychom přestali naslouchat konkrétním lidem – jejich zápasu, jejich víře, jejich cestě – vzniká riziko. Riziko, že Boží působení přehlédneme jen proto, že se nevejde do našich představ a kategorií. Lidé v neregulérních vztazích, lidé s odlišnou sexuální orientací, lidé v nejasných či bolestných životních situacích, nikdy nemůžou apriori být osoby, v jejichž životě nemůže Duch svatý skutečně působit. Otázka nezní, zda je jejich situace ideální. Otázka zní: jsme schopni rozlišovat, kde v jejich životě Duch už pracuje?
Papež František vykládá dnešní evangelium jako varování před církví, která by mohla bránit Ducha svatého tím, že bude hájit správnost bez milosrdenství. A říká že Ježíš nás nevyzývá k relativismu, ale k pokoře. K postoji, který si netroufá říct: tady Bůh být nemůže. Protože právě tam, kde bychom to nečekali, může Duch svatý otevírat cestu k uzdravení, pravdě a obrácení. A i papež Lev XIV ve včerejší polední modlitbě říká, abychom si my lidé uvědomili, že Bůh nikoho nevylučuje ze své spásy. To by pro nás mělo být odpovědí každému, kdo nepřipouští, že Bůh jedná i jinak, než bychom čekali. Amen