Nacházíme se v pondělí 5. týdne v mezidobí a pokračujeme v souvislém čtení z knih Královských a z Markova evangelia. Liturgie všedních dnů má základní princip odlišný od neděle, kdy jde primárně o tématickou shodu mezi čteními. Ale i když to na první pohled nemusí být patrné, tak přece jenom se mi zdá, že i dnes je možné naleznout něco, co tyto dva texty tématicky pevně spojuje. Tím svorníkem jsou dvě slova. Slovo blízkost z prvního čtení a slovo dotyk z evangelia.
Je tomu asi půl roku co jsem se dozvěděl, že naší kamarádce diagnostikovali vážné onemocnění karcinomem slinivky. Myslím, že většina z Vás má asi povědomí o tom, jak pesimistická je prognóza toho onemocnění, protože k záchytu onemocnění dochází většinou pozdě, až když je nádor v neoperovatelném stádiu. A tak i já jsem byl skrze tu zprávu spojen s osudem naší kamarádky a začal jsem chtě-nechtě přemýšlet, jak se k tomu postavit. A tak stejně asi jako by to udělal každý z Vás, myslím na ni, modlím se za ni, nechávám sloužit mše za dar uzdravení, nějaká SMS pro povzbuzení, ale nic víc mě ve svých omezených možnostech nenapadlo. Ale dnešní liturgie nám ukazuje, že Bůh každému z nás nabízí ještě jednu možnost. Vydat se s ním na cesty, po kterých nás může vést tak, abychom byli solí země a světlem světa, tak jak jsme mohli slyšet včera, v evangeliu neděle tohoto týdne.
A tak v prvním čtení slyšíme o slavnostním přenesení archy do chrámu, kde oblak se stává znamením Boží přítomnosti v tomto světě. Boží velebnost symbolicky naplňuje chrám, aby Bůh nebyl vzdálený, ale přebýval uprostřed svého lidu. Bůh začíná uskutečňovat, to co slíbil králi Davidovi, a tak naplňuje svůj slib. Nepotřebuje, aby člověk stavěl Bohu chrám z kamene a zlata, ale chce náš souhlas s tím, že On Bůh, si vystaví svůj chrám v srdci každého člověka.
A tak ta Boží blízkost, o které slyšíme v prvním čtení, je dotažena k absolutnosti, ve vtělení Boha v osobě Ježíše Krista. Evangelista Marek tuto blízkost vyjadřuje slovem dotyk a celé jeho evangelium je protkáno motivy dotyku. Není to náhoda, ale je to silný teologický akcent, který se právě v tomto evangeliu opakuje. Ježíš se dotýká malomocného, aby porušil tabu. Zástupy se Ježíše snaží dotýkat, protože z něj vychází síla. Ježíš vkládá ruce na nemocnou dívku a bere ji za ruku. Žena se dotkne jeho šatu a je uzdravena. Ježíš se dotýká uší a jazyka hluchoněmého. Uzdravuje slepého dotykem. Ježíš uchopí chlapce za ruku a postaví ho nebo bere děti do náruče a žehná jim.
Z tohoto výčtu musí být všem patrné, že Marek nám ukazuje opravdového Mesiáše, který skrze dotyk nepřináší jenom nový tělesný život, ale hlavně uzdravuje lidskou duši a tak nás směřuje do Boží náruče. To je onen příslib blízkosti, kdy Bůh se ve svém milosrdenství sklání ke každému z nás a je nám blíže, než si sami dokážeme připustit.
A právě dotyk je tím nejsrozumitelnějším jazykem blízkosti. Proto se Ježíš dotýká i tam, kde se jiní nemohou nebo nechtějí dotýkat. Svým dotykem ruší jakékoliv vyloučení, aby nám lidem otevřel očí. On nám říká: “Přede mnou není nikdo nečistý. Každého kdo se mě dotkne, toho příjmu.”
Ježíš nám ukazuje, že dotyk a blízkost jsou kolikrát více než slova. Protože jsou situace kdy my lidé nevíme co říci a ani kolikrát neznáme odpověď na otázku “Proč?”, kterou tak často kolem sebe slyšíme nebo vyslovujeme.
Proto nám Ježíš v evangeliu ukazuje, že to čeho jsme vždy schopni je naše blízkost v dotyku, bezprostředním a tělesném, v němž nám říká: “Nebojte se, jsem s Vámi”. Právě v takovém dotyku se Bůh stává pro každého blízkým a hmatelným tak, aby vstoupil do do našich obav, bolestí, slz, do naší lidské křehkosti, které se on, na rozdíl od nás, nikdy nebojí. Protože jenom tam, kde se nás Bůh dotkne, tam může začít uzdravení.
A tak Vám sestry a bratři, ale i sám sobě přeji, aby každý z nás byl prostředníkem Boží blízkosti. Marek píše „A všichni, kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.“ To je to jedinečné svědectví o Ježíšově moci. A i když uzdravuje On – ne lidé sami ze sebe, přesto se to týká i nás, protože křesťan je ten, kdo nese Krista dál a je povolán být Kristovým dotykem pro druhé. Protože právě tam, kde neumíme pomoci, může naše lidská blízkost uzdravovat. Ne tím, že něco vyřešíme, ale tím, že neodejdeme. Protože blízkost, která neodchází, je často tím největším uzdravením, jaké může člověk zakusit. Amen.