Nacházíme se v pondělí 6. týdne v mezidobí a tak jako minulý týden, tak i dnes nám v liturgii rezonují dvě slova. Před týdnem v pondělí 5. týdne jsme slyšeli o blízkosti a dotyku a dnes apoštol Jakub mluví velmi otevřeně o trpělivosti ve zkouškách a v evangeliu máme zachycené, jak Ježíš mluví o znamení. A stejně jako minule, tak i dnes tyto dvě slova míří ke stejnému jádru. Tím jádrem je to, jak věříme a jakým znamením je naše víra v tomto světě.
Evangelista Marek nám v úryvku evangelia zachytil Ježíšův povzdech: „Proč toto pokolení žádá znamení?“ I když tento dotaz v původním kontextu mířil na farieze, tak i dnes nám tato otázka může znít velmi povědomě. Denně slyšíme kolem sebe, jak jediné smysluplné znamení je užít si života naplněného radostí a štěstím. Ano, dnešní svobodná a moderní doba plná jistot, možností a vymožeností nám dává falešný pocit, abychom si mysleli o svém pozemském životě, že byl, je a hlavně vždy bude radostný a šťastný. Každý den jsme masírování hlasem tohoto světa, že vše máme ve svých rukách a pokud budeme jen trochu chtít, není nic, co bychom nedokázali uskutečnit pro sebe a pro své blízké. Ano není těžké propadnout tomuto opojnému pocitu, že je to na věky. Ale nakonec každý z nás jednoho dne vystřízlivý a dostihne nás jen kocovina lidského údělu, kdy si možná začneme pokládat otázky, o kterých jsme si falešně mysleli, že se jimi nemusíme nikdy zabývat.
Minulý pátek, jsem se v tuto dobu, jako každoročně, setkal se svými spolužáky z vysoké školy. Jsme parta 8 chlapů, kteří se znají už skoro 40 let a dvakrát za rok se vidíme a sdílíme své radosti i strasti. A právě toto páteční setkání mě velmi zasáhlo. Hlavně tím, jak se v lidských osudech z minuty na minutu promění radost a štěstí, ve smutek a bolest. A tak celou sobotu jsem měl před očima ty páteční obrazy a přemýšlel jsem, co vlastně pro mě znamenají? Jak se s nimi vypořádat? Jak dokázat zpracovat to bolestné, co se děje v rodinných osudech mých kamarádu? Jak jim pomoci v jejich trápení? A tak asi stejně jako oni si kladu otázky: Proč se ocitáme právě v těchto zkouškách? Kdo za to může? A je vůbec v lidských silách najít odpověď?
Ten, kdo se identifikuje jako věřící, může mít v takových chvílích pocit, jako by ho Bůh opustil, jako by nebyl přítomen v tomto světě, jako by opravdu nastoupil na loď a odplul na druhý břeh, kde už neslyší naše volání. Ale co lidé, kteří až doposud neměli potřebu se s Bohem zabývat? Kteří neměli potřebu si pokládat otázky po smyslu lidského života, o tom, že například v okamžiku zplození svých dětí, začíná jejich cesta ke smrti? A jak se vyrovnat s tím, že možná odejdou z tohoto světa dříve, než my sami a tak naleznout naději i v okamžicích absolutní beznaděje?
A právě dnešní liturgie se pokouší dát odpověď na všechny nezodpovězené lidské existenciální otázky. Nedává nám sice jednoduchá a plytká řešení, které požadují farizeové, ale dává daleko hlubší odpověď. Ukazuje nám, že ve zkouškách nikdy nejsme sami, protože nemůžeme čekat jiné znamení, než znamení Boha v osobě Ježíše Krista. To on přišel, aby vstoupil do vztahu s každým z nás. On je jedinou nadějí, kterou máme, protože on každého člověka miluje bez podmínek. A opravdová Láska, ta nikdy nemůže být založena na důkazu, jak požadují farizeové. Kdyby Bůh neustále dokazoval svou existenci okázalými zásahy, člověk by byl přinucen věřit a víra, stejně jako láska bez svobody, neexistuje.
A i když jsem tu otázku svým kamarádům v pátek nepoložil, spíše jsem mlčel a poslouchal, tak příště se jich zeptám: “Máte pro mě, nebo pro sebe nějaké jiné, lepší znamení než víru v Boha a v jeho nekonečnou Lásku, kterou každého bez rozdílu vykoupil ze smrti a dal nám naději v život věčný, v život, kde budou setřeny všechny slzy z našich tváří ?”
Nevím, co byste odpověděli vy a ani netuším co by mi odpověděli oni, ale já sám pro sebe odpověď doufám znám. Bůh se nesklonil ke každému člověku pouze jako nějaký psychoterapeut a nepřináší jen nějakou psychologickou podporu a naději jako optimismus. To znamení je pevně zakořeněné ve vztahu, který je silnější než cokoliv jiného. Ježíš nikdy neříká: nebudeš trpět, tvůj život bude bez problémů, bez bolestí a bez zkoušek. Ale On vždy říká: “Neboj se, nikdy nebudeš na svůj život sám!” Říká: “Buď trpělivý! Nerezignuj na svůj život, ať už je jakkoliv těžký a bolestný. Pokud mi to dovolíš, dám ti moudrost srdce, protože jen tak se naučíš počítat své dny, aby už nezáleželo na tom, kolik jich bude. A tak se osvobodíš z otroctví strachu ze smrti a ty sám se staneš znamením Boha pro ty, které máš vedle sebe.” A jen tak se slova zkouška a trpělivost stanou v nás znamením naděje a důvěry, znamením Boží lásky, znamením, že Bůh má vždy řešení každé situace a problému, i když kolikrát jiné, než bychom si my lidé žádali. To je ta svoboda Lásky, která je podstatou Boha a všeho co stvořil.
A tak Vám přeji sestry a bratři, ale i sám sobě, aby nám v uších neustále znělo to, co píše apoštol Pavel v 2. listu Korintským, kdy Ježíš Pavlovi říká: ”Stačí ti moje milost, neboť síla se plně projeví ve slabosti.“. I když my možná někdy v bolestech, ve smutku také prosíme o znamení a chceme, aby nás Bůh zbavil naši slabosti, naši zkoušky a naši nejistoty, proto nám On odpovídá jinak, než bychom čekali. Neříká, že zkoušky zmizí. Říká stejně jako Pavlovi: „Stačí ti moje milost.“ Boží moc se neprojevuje vždy v tom, že nás vyvede ze slabosti, ale i v tom, že nás skrze ní v náručí pronese. Protože největším znamením není mimořádný zásah z nebe, ale Kristus, který zůstal věrný až do konce na kříži. A jestli Boží milost stačila jemu, bude stačit i nám v každé zkoušce. A to je přece úžasné. Amen.