Dnes na pondělí 2. postního týdne máme opět možnost zaslechnout v úryvku evangelia větu, která je jeho nosným bodem. Věta “Buďte milosrdní, jako je milosrdný Váš Otec” je pokračováním, toho co jsme mohli slyšeli před týdnem. Tam evangelista Matouš zachytil Boží soud na konci věků, do kterého dnes evangelista Lukáš dokresluje opravdovou podobu Soudce-Pastýře, tak jak ji načrtl Matouš.
A tak se zamysleme nad tím, jak vlastně Boží syn myslel tu podobu s naším nebeským Otcem? Proč tak důrazně apeluje na člověka? To proto, protože On jako Bůh a člověk zná velmi dobře lidskou přirozenost. Zná tu naši lidskou neukojitelnou touhu být Bohem, hlavně tu její zvrácenou podobu, které my lidé jsme schopni a skrze kterou vstupuje do světa lidské zlo. Mame to zachyceno hned v prvních kapitolách Mojžíšovi knihy Genesis. To, jak lákavé je pro Evu, ale i pro každého z nás pokušení, že když pojíme ze stromu poznání, tak se nám “otevřou oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“. A tak skrze ďábla skrytého v hadu, se člověk s velkou radostí a očekáváním, vydal na zcela pomýlenou cestou a vytvořil si falešný obraz Boha, kterému se chce podobat. Boha, který není milujícím Otcem všech, ale Boha který miluje jenom sám sebe. Jako by ta věta, která nám zní v další Mojžíšově knize Leviticus: “Buďte svatí, neboť já Hospodin váš Bůh jsem svatý” byla, obrácena úplně naruby. Proto nás dnes Ježíš znovu uvádí zpět na správnou cestu směrem k Bohu. Ta úvodní věta úryvku evangelia odhaluje, že ta svatost, která je tak typická pro Boha, není ničím jiným než milosrdenstvím, které je právě tím vrcholem zjevení Lukášova evangelia, zjevením, kým pro nás Bůh je.
Právě před týdnem nám zemřela vážně nemocná kamarádka Jana. V sobotu jsme ji v Bystřici pod Hostýnem pochovali. A tak se z toho stále vzpamatovávám, protože to byla naše vrstevnice. Každá taková událost tak nějak zachvěje našim životem, naší vírou. Přemýšlím o slovu milosrdenství, když stále slyším ve svém srdci tu její otázku: Co jsem udělala špatně, že jsem onemocněla tak strašnou nemocí? Člověk ale nezná odpovědět na takovou to otázku, protože tento náš svět se neřídí našim rozumem, tím co bychom chtěli a přáli, ale boží logikou, která je teologicky postavená na dvou pilířích. Na svobodě, kterou Bůh udělil všemu stvořenému a na milosrdenství, které je svobodným rozhodnutím Jeho lásky. Jenomže teologie to je těžká disciplína i pro křesťany, natož lidi vírou nepolíbené.
Asi každý z nás si může vzpomenout na to jak, byl on nebo někdo z věřících konfrontován někým ze sekulárního světa, z výčitkou nebo posměchem, jak Bůh může dopouštět takové zlo a utrpení ve světě. A jediným jejich logickým závěrem bylo, že proto Bůh přece nemůže existovat. Kdyby byl, tak by se to přece nestalo. Určitě dobrá otázka k zamyšlení pro každého. Jak bychom tedy dokázali odpovědět? Dlouho jsem nedokázal nějak dobře argumentovat, až jsem pochopil, že mou odpovědí musí být proti otázka: “A jak by podle tebe takový svět měl vypadat?” A začnu jim předkládat své možné vize: Svět bez skutečné svobodné volby, realita bez rizika ve které se pohybují jen předem naprogramované bytosti, loutky, kterým bychom jen stěží mohli říkat čľověk? Nebo také něco podobné laciným apokalyptickým filmům, kdy Bůh může na vše reagovat zrušením světa, vyhlazením hříšníků a restartem stvoření?
Po takovéto debatě většinou absolutní ticho, protože všem dojde, že lidské řešení problému svobody a zla stvořeného v tomto světě neexistuje. Ale tam, kde selže lidská racionalita, tak Bůh v paradoxu kříže dává všem svou absolutní odpověď Lásky. Protože jen tak svoboda člověka a všeho stvořeného, dokáže mít východisko, ve kterém následky, ať už jsou jakékoliv, tak na Golgotě je Kristus vzal na sebe a přikryl svým milosrdenstvím. Apoštol Jan píše ve Zjevení : “jejich Bůh, bude s nimi, setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Protože Bůh nestvořil svět jen jako dokonalý mechanismus, ale jako prostor vztahu. A vztah zahrnuje selhání, zradu, odpadnutí, bolest. Kdyby Bůh reagoval jen spravedlností, svět by skončil velmi rychle. Milosrdenství není náplast na chybu ve stvoření. Je to způsob, jak Bůh zachraňuje vztah. Kdyby Bůh odstranil každé zlo hned v okamžiku, kdy vznikne, kdo z nás by zůstal? Otázka „proč Bůh nezničí zlo“ můžeme obrátit a formulovat úplně jinak: Chceme opravdu svět, kde by Bůh okamžitě zničil každého, kdo zhřeší, kdo koná zlo? Neni milosrdenství náhodou prostor času na obrácení, času na návrat, času na růst nebo smíření a přijetí svobody lidského bytí?
A právě zde se evangelium spojuje s naším životem. Milosrdenství o kterém dnes slyšíme, to už není nějaký abstraktní pojem, to je boží realita uskutečňována skrze nás. Každý člověk má denně desítky možností jak neodsoudit, odpustit, dát druhou šanci, neuzavřít srdce, být blízko. Ale my se často pokoušíme to uchopit po lidsku, po vzoru něco za něco. Odpustíme tomu, kdo projeví lítost. Odpustíme tomu, kdo si to „zaslouží“. To samo osobě není špatně, ale Ježíš nás volá dál. Bůh odpouští i těm, kdo lítost ještě neprojevili. Ne proto, že by zlo bylo v pořádku. Ale proto, že zkušenost větší lásky může přivést člověka k obrácení. To je radikální požadavek. To není slabost. To je nejvyšší forma síly. Kristus na kříži odpouští těm, kdo ho ukřižovali. Nečeká na jejich omluvu. A právě v tom je zjevena pravá podoba Boha. Ježíš ale pokračuje ještě dál: „Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína.“ Ten obraz podobenství pochází ze starověkého trhu, kde obilí se sype do nádoby, zatlačí, zatřese, dosype až po okraj a Ježíš nám říká, že to kdo sype, zatlačí, zatřese a dosype, to jsou naše ruce. To my jsme tou mírou. Bůh dává stále vrchovatě, ale je na nás samých, jak velkou nádobu držíme. Bůh svět nezachraňuje silou své mocné ruky, kterou má plnou svobody ve svém jednání, ale zachraňuje svou bezmocnou rukou přibitou z lásky na kříž. A ptá se každého z nás: Chceš být součástí této záchrany? Pokud Ano, ukaž jakou mírou milosrdenství si pro druhé ty. Amen.