Sestry a bratři, jistě jste ve svém životě již zažili situaci, kdy člověk, kterého dobře znáte, se najednou projeví způsobem, který jste vůbec nečekali. Když skrze toho, o kterém si myslíte, že je buď nevěřící, nebo že jeho víra zdaleka nedosahuje té naší úrovně, se najednou stane něco neuvěřitelného a Bůh se tak projeví ve své plnosti.
V dnešním úryvku evangelia zazněla věta: „Žádný prorok není vítaný ve svém domově.“ Tento výrok můžeme v různých slovních obměnách najít ve všech čtyřech evangeliích a vždy se stejným významem. Pro prvotní církve to muselo být asi velmi silné téma, když všichni evangelisté měli potřebu zaznamenat to, jak se Ježíš podivuje nad nevírou svých krajanů v Galileji, které bychom dnešní optikou v žádném případě nemohli označit jako nevěřící. Byli to lidé, kteří chodili do synagogy, která byla domem modlitby k Bohu pro věřící Židy mimo Jeruzalém, stejně jako jsou pro nás křesťany naše kostely. Proč tedy Ježíš tak pochybuje o jejich víře?
Dnešní liturgie nastavuje zrcadlo nejenom Nazareťanům, ale míří i do našich řad. Ukazuje chování elitářů, kteří jsou přesvědčeni o své jedinečnosti před Bohem a přisvojují si právo rozhodovat o tom, kdo je hoden hlásat pravdu a kdo ne, kdo může být spasen a soudit, a kdo co dělá dobře nebo špatně v Božích očích.
Přesně tak bohorovně jednali i lidé v synagoze v Nazaretě. Proto následně vzplanuli hněvem, když jim Ježíš pro jejich nevíru připomněl příběhy, které jsme dnes slyšeli v prvním čtení. Příběhy slov pýcha a pokora, které navzájem stojí v protikladu. Písmo o nich říká velmi jasně: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ Pýcha člověka uzavírá do sebe samého. Pokora naopak otevírá prostor, aby v našem životě mohl jednat Bůh.
Syrský vojevůdce Náman byl pohan a malomocný. Člověk, kterým židé opovrhovali. Přesto právě on zakusil Boží uzdravení. Prorok Elizeus mu vzkázal jen velmi jednoduchou větu: „Umyj se a budeš čistý.“ Kdo z nás by asi uvěřil? A také Náman se nejdřív urazil. Čekal velký zázrak, nějaké slavnostní gesto nebo mocné znamení. Ale uzdravení přišlo až ve chvíli, kdy dokázal překonat svou pýchu a přijmout jednoduchou poslušnost.
A právě to je možná to jediné, co chybělo lidem v Nazaretě a také často chybí i nám lidem 21. století. Vyslovit větu, kterou vyslovujeme pokaždé v liturgii mše svaté, když opakujeme slova setníka ve významu: „Pane, nezasloužím si, nejsem hoden“. Setník, vdova i malomocný, o kterých mluví Bible, mají něco společné. Skrze dar milosti poznávájí, že lidský život nezachrání nic jiného než Boží milosrdenství. Dokáží být pokorní před Bohem a jejich modlitba je následně vyslyšena. Jak inspirující pro dnešní dobu, jak inspirující pro každého z nás.
Protože každý den jsme přesycováni falešnou důvěrou v to, že vše sami bez pomoci kohokoliv zvládneme a dokážeme. Pokora je slovo, na které bychom podle dnešního světa měli zapomenout, protože dnešní svět je založen na víře v sebe samého. Prorok Jeremiáš nazývá takovou víru “prokletím vedoucím k záhubě”, na rozdíl od člověka pokorného před Bohem, který se ničeho nemusí obávat.
A tak to, co jsme dnes slyšeli, může být opět jedním z témat pro rozjímání v době postní. Protože jen cesta pokory k Bohu, je cestou záchrany před pádem z hory, na kterou nás pýcha vyhání.
Proto se nebojme v důvěře přijímat to, co nám Bůh v životě dává. Jakkoliv je to primitivní a lidskýma očima hloupé, jednoduché a absurdní. Ne s opovržením, se strachem nebo s rozhořčením stejným jako u Námana, ale s důvěrou člověka, který ví, že Bůh někdy přichází velmi prostým způsobem a říká jen: „Umyj se – a budeš čistý.“ A právě v té jednoduché poslušnosti se někdy dokáže zrodit zázrak, který naše oči nedokážou předem uvidět. Amen.