V dnešním 4. kapitole Janova evangelia se v jeho textu poprvé objevuje zmínka o něčem, co v něm do té doby ještě nezaznělo. Je zde řeč o smrti. Ježíš se vrací do Kány Galilejské, kde vykonal první znamení své Božské moci, aby se zde v záchraně umírajícího opět projevilo Jeho Božství.
Asi si uvědomujeme, že stejnou nebo podobnou větu, kterou pronáší onen úředník, ve svém životě nesčetněkrát slyšíme nebo ji také vyslovujeme. Větu umírá mi dítě, manžel, manželka, otec, matka, sestra, bratr nebo někdo blízký, kterou si nikdy nechceme připustit a natož pokusit se porozumět tomu, co opravdu znamená. Smrt je totiž mimo jakoukoliv lidskou zkušenost a jedinou možností, jak zahlédnout to, co se nachází za jejím mlhavým závojem, je podívat se očima víry, očima, které jsou ozářeny světlem velikonočního mystéria.
Téměř každého, ať už věřícího nebo nevěřícího asi napadne během svého života myšlenka, jak uchopit svou pomíjivost. Pro lidi bez víry je lidská smrt, rozumově snadno představitelná. Ten kdo umírá, přestává v materiálním světě existovat. Jeho kniha života, kterou si každý píše svým bytím, se navždy uzavírá. Už nikdy nebude přidáno další slovo a není možné ji znovu otevřít a číst. To je pro člověka, který má do své přirozenosti vetknutou touhu po životě věčném, asi zdrcující beznaděj. Protože jaký smysl by potom lidský život měl? Jaký smysl by potom mělo to vše, co konáme? Proč tedy žít život, ve kterém je jedno co a jak uděláme, jestli konáme dobro nebo zlo, protože na konci je stejně jenom nekonečné nic?
A stejné otázky si možná položil i otec toho na smrt nemocného dítěte. On také touží po tom, aby jeho dítě žilo, aby nikdy nezemřelo. A snaží se skrze svou víru, najít Toho, kdo může jeho prosbu naplnit. Ano, náš pozemský život je lidským pohledem opravdu nevyléčitelnou nemocí, vedoucí k věčné smrti. Proto musíme stále hledat živou vodu, která vyléčí naši neuhasitelnou žízeň po životě věčném,. Proto musíme hledat “nová nebesa a novou zemi” jak o tom mluví prorok Izajáš, náš skutečný domov “kde bude setřena každá slza z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ jak o tom mluví kniha Zjevení. Každý, kdo má odvahu uvěřit pochopí, že tou živou vodou, našim opravdovým domovem je jedině život v Kristu Ježíši. V Božím Slově, které ke každému člověku neustále promlouvá a volá k jeho následování. To je to Slovo, které nám bylo zjeveno v evangeliu, v němž můžeme naleznout jistotu života. To je vzkaz pro každého z nás. Je to tak jednoduché, ale zároveň i tak nekonečně těžké. Uvěřit slovu Ježíše, nic víc nehledat, nečekat a jen s důvěrou jít a přijmout to co nás po návratu doma čeká. Nehledat modlářskou víru, která chce s Bohem hrát hru něco za něco. Ale v naději v nezasloužený dar Boží lásky a milosrdenství uvěřit Ježíši, že každému z nás může říci:” Jen jdi, ten za koho prosíš, stejně jako ty, je živ a nezemře navěky.” To je ta cesta opravdové víry, na kterou se vydává onen královský učedník, cesta po které bychom měli kráčet i my a to nejen v době postní. Amen