Dnešní neděle je už pět let slavena také jako Neděle Božího slova. Mohlo by nás napadnout, proč vlastně papež František takto učinil zrovna na 3. neděli v mezidobí. Odpověď je velmi jednoduchá, protože dnešní evangelium představuje Ježíše jako hlasatele Božího království a Jeho slovo je přece nabídkou života s Bohem. A pro nás, pro každého člověka, je to zásadní výzva. Je to pozvání, abychom pokračovali v tom, co Ježíš koná. Ale máme odvahu tento jeho úkol, který každý z nás ve křtu dostal, reálně naplňovat?
Církev dnes v liturgii předkláda stejný úryvek evangelia, který jsme mohli slyšet v pondělí na začátku ledna, bezprostředně po svátku Křtu Páně, kdy skončila doba vánoční. Evangelista Marek nám v textu posouvá betlémskou událost do nových souvislostí, které jsme si možná o Vánocích ani neuvědomovali. Bůh, jako člověk, vstupuje do lidských dějin, aby se podělil o radost ze Svého stvořitelského díla. Přišel do tohoto světa, aby byl každému nablízku, aby nikdo již nebyl ve svém životě sám, protože Boží láska k nám nemá hranic. On objímá ve své milosrdné náruči každého z nás, abychom i my dokázali toto jeho objetí dát druhým, hlavně těm, kteří nejsou schopni uvěřit, že Bůh na ně nezapomněl. A v Nazaretském muži vidíme, že člověk je toho schopen, protože Boží atributy jsou skrze Krista dány do přirozenosti každému a záleží jen na nás, pro co se rozhodneme. Dokážeme mít odvahu jako Ježíš, bez předsudku a omezení hlásat ve světě naději v nekonečné Boží milosrdenství, aby všem bylo patrno, co je tou pravou vůní Nebeského království? To je otázka, kterou si musíme znovu a znovu každý den pokládat, i přesto, že věta “Pojďte za mnou” je začátkem cesty, která není vůbec jednoduchá, jak je patrné z textů 1. čtení.
Prorok Jonáš je poslán do nepřátelského města Ninive. K lidem, o kterých měl své mínění a kterým nechtěl hlásat Boží vůli, se kterou bytostně nesouhlasil. S pocitem zadostiučinění očekával, jak Bůh vymaže Ninive z mapy světa podobně jako Sodomu a Gomoru. A když se tak nestalo, nedokáže to pochopit. Prorok Jonáš i stejně jako my v dnešním světě, máme tendence soudit druhé a určovat Bohu kdo má právo být a nebýt spasen, pro koho a za jakých podmínek je připraveno Jeho království. Řídíme se svou lidskou logikou a nechápeme logiku Boží, protože On vidí do srdce každého člověka a chce dát každému možnost napravit to, co se mu nepovedlo, na co není před Ním pyšný, za co se stydí a co kolikrát nemohl nebo nebyl schopen svou vůli zvrátit. Boha nezajímá co člověk pokazil, ale jestli je ochoten stejně jako Ninivané vyhlásili půst, obléci se do žínice a změnit se. To je ten pravý význam řeckého slovo metanoia neboli obrácení, změna smýšlení, jež znamená dovolit Bohu dát nám do těla místo tvrdého kamenného srdce, srdce z masa, srdce které přetéká láskou a milosrdenstvím.
Možná jste před vánocemi zaregistrovali v médiích doktrinální dokument papežského Dikasteria pro nauku víry Fiducia Supplicans. Jeho podstatou je umožnit v rámci pastorační praxe katolické církve žehnat párům v neregulérních vztazích, tzn. žehnat stejnopohlavním svazkům nebo manželstvím a svazkům mezi mužem a ženou, které nemají svátostný charakter. Ale také jste asi postřehli, že tato možnost svolávat Boží pomoc a dobro i do vztahů těchto křesťanů druhé kategorie, vyvolává v církvi velké vření. Tak si pokládám otázku, není toto vření, tento kvas, pro církev stejnou cestou, kterou musel projít prorok Jonáš, aby došel k poznání Pravdy a toho jak hlásat evangelium?
Ano, v praktické rovině hlasatel Božího slova jde obtížnou cestou. V Bibli můžeme najít nesčetně příkladů a i Ježíš a jeho Slovo vyvolávalo a vyvolává stejný kvas ve společnosti. Je vidět, že tomu nebylo a nebude jinak. To nám ukazuje ve druhém čtení i apoštol Pavel a jeho tvrdá, místy až lidsky nepochopitelná řeč pro dnešní dobu. Papežský kazatel Raniero Cantalamessa v jedné ze svých homilií na tento úryvek říká, že každé naše konaní musí mít eschatologický kontext, to znamená, žít tak, abychom obstáli před Bohem, až jednou staneme tváří v tvář. Bez tohoto kontextu nelze uplně snadno vysvětlit, co apoštol Pavel píše do Korintu. To, co nás asi zarazí a co je asi nejvíce kontroverzní, je výrok o manželství, které má přece nejenom v očích církve velkou hodnotu. Ale vzpomeňme si, jak v Lukášově evangeliu ve svém podobenství Božího království, Ježíš zve každého na tuto jedinečnou hostinu. A jak víme, byl odmítnut, mimo jiné i slovy “právě jsem se oženil a nemohu přijít.” Proto je bláhové si myslet, že nás tento svět sám od sebe zachrání a přivede do Božího království. I dobré manželství pokud je sobecky uzavřené službě církvi nebo okolnímu světu, může být pro Boha promarněné a naopak, manželství a vztahy, které lidsky nejsou sice dokonalé nebo ztroskotaly, můžou učinit životy tech , kdo svazek tvoří, pro Boha velmi hodnotnými, zvláště pokud je jako oběť Bohu dokáží vzít a nést jako kříž.
Proto pamatujme, že to, jak využijeme náš čas vyměřený zde na zemi, je opravdu tím největším bohatstvím, které jsme od Boha dostali. Záleží jen na nás, kde si toto bohatství uložíme. Na zemi nebo v Nebi? A máme také důvěru v Boha a odvahu, kterou měli rybáři z Galileje, abychom stejně jako oni, opustili staré sítě svého života, a učinili z hlásání evangelia svým životem síť novou? Takovou, kterou budeme vytahovat topící se z temných moří tohoto nelehkého světa. Ano, každý den i dnešek, je naplněn pravým časem, aby celý svět mohl zakoušet chuť blížícího se Božího království. A to je přece úžasné. Amen