Dnešní úryvek z Markova evangelia je postaven na začátku Ježíšova kazatelského působení v Galileji. Po letmém přečtení by se mohlo zdát, že to, co se odehrávalo před dvěma tisíci let, už není v dnešní postmoderní době tak aktuální. Ale opak je pravdou. To co se odehrává v Kafarnau, tedy Ježíšovy aktivity jeho vyučování, uzdravování a vyhánění zlých duchů, je tak potřebné v dnešní době. Proto Kristus ustanovil církev jako své tělo, aby přinášela do světa naději v nekonečnou Boží lásku a milosrdenství. V dnešním podobenství o rozděleném království jakoby se právě zrcadlila tvář dnešní církve, která zápasí o srozumitelnost k okolnímu světu.
A tak Boží Syn varuje, aby stavba církve nebyla rozdvojena! Takové království opravdu neobstojí. ‘V podstatném jednota, v nerozhodném svoboda a ve všem láska’ to je citát, který je často připisován sv. Augustýnu. To musí být obraz univerzální církve. II. vatikánská konstituce Dei Verbum mimo jiné definuje církev tak, ‘že pod pod vedením Ducha utěšitele, pokračuje v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě, aby spasil, ne soudil, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit. Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným, odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou o smyslu přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah’. Ale dobře si pamatujeme, že církev hlavně stojí na Božím Zjevení na Božím Slovu, které je neměnné a tedy vždy závazné. Ale i s tímto vědomím ti, kdo církev tvoří, musí být pokorní a uznat, že nikdy nelze vyčerpat toto nezměrné bohatství a potřebu růstu v jeho pochopení. Proto papež František mluví o ‘reinterpretaci a aktualizaci, abychom odlišili trvalou podstatu v textech Písma od kulturní podmíněnosti. Reinterpretovat znamená „vykládat lépe“, aby prostřednictvím práce exegetů i teologů, „dozrával úsudek církve“.’ František dále píše, že ‘proto církev musí neustále rozlišovat, co je pro spásu podstatné a co je pro tento cíl druhotné nebo méně bezprostředně související.’ Pokud bude dům církve stát na těchto základech, bude to dům siláka, kterého nikdo nikdy nemůže oloupit.
Ale i tak, pro každého v církvi, je zde vždy velké nebezpečí, že podlehne pokušení lži satana a nebude nenaslouchat Duchu svatému, stejně jako učitelé zákona v dnešním evangeliu. Vanutí Ducha je přece dechem Boha a mělo by být i dýcháním církve, která je jedině živa skrze Něho. Církev musí mít v první řadě na paměti hlavně ty ubohé, odlišné, vyloučené, nepatrné a zraněné, ty kteří už ztratili naději, že mohou být ospravedlněni. Dejme si tedy pozor, abychom nechtěli nastavovat ostatním svou vlastní spravedlnost a neodmítali Boží milosrdenství, které skrze Ježíše je udělováno právě mocí Ducha svatého. Protože ten, kdo by se takto rouhal, bude vinen věčným hříchem a nedojde odpuštění navěky, jak nás varuje Božím Syn. Amen