Na dnešní den, na středu 3. týdne mezidobí, nám připadá památka sv. Františka Saleského. Jeho životní příběh je o hlásání Boží lásky, ve které viděl celou teologii. Ta cesta zpočátku ale nebyla jednoduchá, protože pod vlivem Kalvínova učení o předurčení, upadl do krize víry. Nedokázal unést, že některé lidi Bůh předurčil, aby byli spaseni a jiní byli předurčeni k věčnému zatracení, že tuto Boží libovůli už nemůže jednání člověka nijak ovlivnit. Tím se mu zdál život jako marnost všech marností, beze smyslu. V pokoře se domníval, že se nevyhne zatracení a že nebude moci na věčnosti Boha milovat, i kdyby sebevíce toužil a snažil se. Pokusme se tedy trochu zamyslet nad tím, jestli i my, kteří tvoříme církev, nemůžeme někdy podobné pocity zažívat.
Sice jsme četli liturgické texty, z férie tedy ze středy 3. týdne v mezidobí, ale ony nás také přímo napojují na život dnešního světce. Sv. František se rozhodl, že se odvážně vzepře takovému chápaní predestinace. On věděl, že bez Boží milosti, se nikdo nemůže před Bohem ospravedlnit, ale nechtěl vlivem Kalvínova učení upadnout do nihilismu, tzn. rezignovat na svůj život. Rozhodl se proto ze všech sil milovat Boha alespoň zde na zemi. S určitou dávkou obrazotvornosti, bychom mohli říci, že tak jako David, i on by rád Bohu vystavil dům, ve kterém by On zde na zemi mohl přebývat. Ale Bůh netouží po obydlí z cedrů, po čemkoliv materiálním. František pochopil, že jediný příbytek, který Bohu můžeme vystavět zde na zemi a kde by On chtěl opravdu přebývat, je chrám našeho těla. Pokud Mu svobodně dovolíme, aby v každém z nás nezaslouženě působila Jeho milost, tak se stáváme rozsévači, podobnými z Ježíšova podobenství.
Je možná symbolické, že právě tuto neděli 3. týdne v mezidobí papež František ustanovil jako neděli Božího slova. A také jsme na konci týdne modliteb za jednotu křesťanů. Uvědomujeme si, že právě Boží slovo, to je to zrno, které Kristus neustále rozsévá ve světě? Ono je věčné a neměnné a správně pochopeno a vyloženo, musí být tím jednotícím prvkem nejen pro křesťany a také nikdy nemůže rozdělovat, ale vždy spojovat. V něm je obsažena Pravda, po které prahneme. A skrze Boží zjevení v Bibli se nám Bůh dává opravdu poznat, že je nekonečnou Láskou a milosrdenství. To jsou ty Boží atributy, které sv. František Saleský začal šířit kolem sebe, a tím budoval dům Hospodinův a jeho království již zde na zemi. Ježíšovo Slovo a činy nás volají, aby ukazovaly, že každé lidské srdce může být tou dobrou půdou, ze které následně bude vycházet užitek pro ostatní lidi. Protože každá doba má spousty těch, kteří už ztratili naději, že mohou být ospravedlněni a budou moci jednou věčně patřit na Boha.
Nevím jak Vy, ale mám pocit, že právě papež František se po celou dobu své pontifikátu snaží, aby tvář dnešní církev byla odleskem tváře Boha, kterou viděl právě sv. František Saleský. On nevidí Boha, jako Toho starozákonního soudce, kterým hrozíme okolnímu světu větou ”počkej až se Táta vrátí domů”. On vidí Boha jako laskavého Otce, který ve své něžné náruči chce obejmout každého bez výjimek. Vidí krále na Davidově trůnu, který jako pastýř, pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede. To je ten Bůh o kterém mluvil prorok Izaiáš, o kterém dnes mluví prorok Nátan. A sv. František Saleský je právě tou líbeznou vůní Jeho království, které jak věříme potrvá navěky. To je jediné Království, kam bychom měli v důvěře všichni směřovat a všechny tam přivádět. To je úkol, který nás spojuje s odkazem dnešního světce, kterým je důraz na spojení zbožnosti s každodenním životem křesťana. Proto také může být jeho odkaz v církvi i po 400 letech stále tak živý a inspirující. Amen