Když jsem šel minulý pátek kolem radnice, tak jsem se náhodou zastavil se u vitríny, kde se vystavují parte zemřelých. Bylo jich tam asi celkem 10, všechno pro me neznámí lidé. Ale přece mě tam něco zaujalo nebo spíše udivilo. Věta, která byla v různých podobách na 7 z nich. Ta slova “Rozloučení se uskuteční v úzkém rodinném kruhu” se mi vybavila, když jsem si četl dnešní první čtení. Ano, dnešní moderní doba je jistě v mnohém odlišná od doby, kdy apoštol Pavel odpovídal na otázky církevní komunity v Soluni. Ale to, co zůstává stále stejné, je náš strach a úzkost, se kterou si stejně jako oni uvědomujeme svou lidskou smrtelnost a snažíme se najít nějaké východisko. Ale nelehká odpověď na to, co není v naší lidské zkušenosti.
A jak vidíme dnes kolem sebe, tak velmi častou odpovědí je beznaděj, ta odpověď našeho rozumu, protože bez víry ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista, je náš život opravdu marný. Pavel se snaží Soluňanům i nám předat svou osobní zkušenost ze setkání se Zmrtvýchvstalým. Předat nám naději, protože bez Krista náš život nemá cenu. Je zbytečné, že jsme se narodili, že jsme žili. Jakoby člověk 20. století měl strach uvěřit v Toho, co přesahuje jeho rozum. Strach připustit, že náš život není náš, ale je v rukách Boha. To je ten strach, který nám nutí vystrnadit smrt z našeho života. A v temnotě tohoto strachu, pak rozumím i té větě, která je tak často napsána na parte. Hlavně aby to bylo rychle za námi, vždyť ten, kdo zemřel už neexistuje a stejně tak nic z jeho bytí. A je zbytečné umožnit i ostatním rozloučit se s tím, který už tu není. Co by jim to tak mohlo přinést, když nám to jenom působí další bolest. A někdy jsou ještě horší věci, že se kolikrát ani nedozvíme tu skutečnost, že ten, koho jsme dobře znali, už není mezi námi živými. A tak je nám odepřena možnost prokázat tu poslední službu, kterou nám zemřelí už nemůže oplatit. Ta beznaděj musí být častokrát pro pozůstalé paralizující.
A nebo si můžeme odpovědět svým srdcem, které sice nemá rozumový důkaz, ale má víru hraničící s jistotou, že Ježíš vstal z mrtvých. Tím získat naději, která je pro všechny jedinou jistotou tohoto světa. Že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty kdo zesnuli s ním ve spojení. Předávat ostatním tuto naději, stejně jako to dělal Pavel, je i náš úkol v tomto světě. Ukazovat ji i těm kdo žijí v otroctví strachu a úzkosti a přivést je do svobody Boží Lásky. K okamžiku, který jim může radikálně změnit celý zbytek života zde na zemi. Amen.